Poslední vládní leč Miloše Zemana. V pozoru zůstávají i jeho odpůrci
Prezident Miloš Zeman jmenoval premiérem šéfa vítězné koalice, i když před volbami říkal něco jiného a hrozilo to politickým patem. Na vedlejší koleji se přinejmenším prozatím ocitla i snaha zbavit hlavu státu pravomocí, i když to chvilku mohlo vypadat jako téměř hotová věc. Válka nervů ale pokračuje.
Z Hradu je cítit jistá ústupnost, byť by bylo přehnané mluvit o krotkosti. Nedělní ceremonie jmenování předsedy ODS Petra Fialy designovaným šéfem nové vlády proběhla podle „diktátu“ hlavní hygieničky a bez dalších odkladů kvůli prezidentově koronaviru. A když odmyslíme trochu bizarní scenérii – prezident ve skleněném boxu – celkově i důstojně. Což je vzácné a v českých politických podmínkách často i překvapivé.
Miloš Zeman si sice neodpustil malý šťouchanec: „Sám jsem tuto funkci vykonával kdysi dávno po čtyři roky a řídil jsem se při tom dvěma zásadami. Vážit si lidí, kteří v životě něco dokázali, a nevážit si žvanilů, za nimiž není viditelná práce, ale kteří zato radí druhým, jak oni mají pracovat,“ prohlásil na adresu politických komentátorů. Ze strany hlavy státu šlo ale o dosti laciný útok a nedůstojný terč. Ale aspoň to nebyla úplně selanka…
To hlavní nastane samozřejmě teď. Miloš Zeman si chce aspoň trošku užít roli vládního spolutvůrce, jakkoliv s nějakým větším angažmá prezidenta Ústava ČR nepočítá. Ať už jde o „grilování“ jednotlivých ministerských kandidátů, které si ale – opět jako projev jisté vstřícnosti – začal zvát od pondělka. Hezky nestranně podle abecedy, takže od Ivana Bartoše.
Hlavní ale bude samozřejmě, jestli naplní své hrozby vetováním jednoho z nominantů, údajně Jana Lipavského mířícího do čela diplomacie. Petr Fiala tvrdí, že neustoupí. I když tady to bude mít zjevně těžší než s odvrácením poněkud zoufalého útoku Pirátů (a „Chvilkařů“) na dalšího z kandidátů Pavla Blažka plánovaného pro resort spravedlnosti.
Není lehké si představit Miloše Zemana, jak si nevymůže alespoň něco, jakkoliv teď bojuje především se svými zdravotními problémy. Neústupnost je ale něčím, na co není od předchozích vlád příliš zvyklý. Takže ani tady není vyloučeno překvapení – že se nakonec nic nestane.
Pro hlavu státu to navíc nejsou jediná bojiště. Zjevně se nehodlají zcela vzdát ani ti, kteří se během jeho hospitalizace začali ohánět ústavním článkem 66, na jehož základě by prezidentské pravomoci přešly dílem na premiéra, na šéfa (či šéfku) Poslanecké sněmovny a případně i předsedu Senátu.
O tom, že tato varianta neupadla v naprosté zapomnění, se v rozhovoru pro Seznam Zprávy rozmluvil i ústavní právník (a tajemník ústavní komise Senátu) Jan Kysela: „Ústava nám k tomu nabízí řešení, o kterém se mluví už řadu týdnů. Tedy řešení spočívající v mechanismu podle článku 66,“ komentoval možnost, že by Miloš Zeman byl opět hospitalizován a nemohl dokončit předání moci do rukou nové vlády.
Později ale dodal: Pakliže ale máme pocit, že současná situace, v níž se prezident nachází, není žádný problém, potom po článku 66 nesaháme. Což je evidentně to, v čem se nyní nacházíme. Teď se ukáže, byla-li to pravda, nebo ne.“
Přinejmenším prozatím se tak Miloš Zeman může věnovat přetahování o svého neoblíbeného ministerského kandidáta.
