Bohumil Doležal: Ruská invaze na Ukrajinu a z čeho se mně chce zvracet
Proti ruské invazi na Ukrajinu se u nás vytvořila široká jednotná fronta, od vládní koalice přes Andreje Babiše a okamurovce až po Miloše Zemana. Je to povzbudivé, i když já jako skeptik z toho vyvozuji, že už si zůstat stranou netroufá skoro nikdo. Proto mám pocit, že zrovna třeba moje účast by byla nadbytečná. Ruská invaze je mimořádná ohavnost, ale není nezbytné, abych se kvůli tomu ocitl v jedné řadě s pp. Babišem, Zemanem a okamurovci. Řekli to dost nahlas už jiní.
Je tu ovšem ještě jiná věc, a tam mi nehrozí, že bych snad byl „v jedné řadě“. V EU vznikla jakási nejednota, pokud jde o sankce vůči Rusku a zejména „SWIFT“. Počet zemí, resp. vlád, které měly výhrady k „tvrdé“ verzi, se snižoval, až nakonec zbyla jediná „černá ovce“ (německy se trochu jiném smyslu říká Sündenbock), totiž Spolková republika Německo. Německá vláda původně projevovala rozpaky nad dodávkami zbraní pro napadenou Ukrajinu, to se už naštěstí vyřešilo. Otázka „SWIFTu“ zůstává zatím aspoň částečně otevřená.
To, že se otázka zbraní vyřešila, je jistě pozitivní. Chtěl bych k tomu jen říci, že Německo mělo od počátku padesátých let v západním spojenectví postavení, které kdysi s přímočarostí hodnou lepších věcí formuloval první generální tajemník NATO H. L. Ismay: smyslem organizace je prý držet Američany uvnitř, Rusy vně a Němce dole. (Mám dojem, že zásada v mírnější míře platila až do devadesátých let a že ji sami Němci tak trochu respektovali). Pokud jde o dodávky zbraní, je tedy Německo teď rovnoprávné.
Věc se „SWIFTem“ mi připadá složitější, nejsem ekonom, netroufám si ji rozhodnout. Je jasné, že každá sankce víc či míň dopadne i na toho, kdo s ní přijde, a s tím se musí počítat.
Problém je jen v jednom. V české intelektuální společnosti (na sociálních sítích) se vzdula vlna pobouření. Uvádím namátkou jeden příklad. To, co zazní na sociálních sítích, má podivuhodný charakter polopublikace, takže tam člověk může psát, co mu zrovna slina na jazyk přinese. Proto cituji jen samotný výrok: „Miluju Německo. Obdivuju Německo. Ale chce se mi z něj teď zvracet.“
Mám k tomu dvě poznámky: za prvé, pokud jde o sankce a SWIFT, nešlo o sborové sdělení „Německa“, ale o stanovisko nynější německé vlády. Tento významový posun má sice velmi lehký, ale přece jen lynčerský charakter. Autor si to jistě neuvědomil. A za druhé, je odsouzení Německa za odlišný názor závazné podobně jako souhlas s popravou Milady Horákové v padesátých letech? Ani tohle si asi autor neuvědomil. Dělám to tedy za něho.
V demokratické společnosti roste společné stanovisko z veřejné diskuse, a ne ze sborového proklínání. Jistě, čas spěchá, ale od spuštění ruské agrese oběhly zatím necelé čtyři dny. To všechno nutí jednoho ke konstatování, z čeho se chce zase zvracet zase jemu. Neudělám to, věřím, že to tak nebylo zamýšleno. Jen by bylo dobré vědět, že pozor na ústa si člověk musí dávat i na sociální síti.
