Marek Stoniš: Společně to (nějak) přežít
Napsal mi v neděli v průběhu pravidelných diskusních televizních pořadů známý následující SMS: „Sledovat ministryni obrany Černochovou je na pokraji masochismu.“ – „Dělej to jako já, nesleduj,“ odpověděl jsem mu. Lidi, kteří si ke svátečnímu dni pouštějí do bytu z obrazovky přehlídku české politické a většinou i moderátorské trapnosti a rozčilují se nad ní, už dlouhá léta nechápu, ale zároveň je vlastně i obdivuji. Já bych to nedokázal, bez ohledu na to, jak (ne)sympatický mi ten či onen veřejný činitel je a jak se v diskusi prosazuje. Jenže pak jsem si uvědomil, že můj způsob „nepřijímání“ konkrétního typu mediálního obsahu může být i nebezpečný, protože bych jej snadno mohl rozšířit z nedělních televizních debat. A přestat postupně číst zprávy, rozhovory, komentáře, analýzy, utéct ze sociálních sítí.
Důvodů bych si našel nekonečně mnoho. Například si opravdu upřímně přeju, aby Fialova vláda vyvedla zemi z bahna osmiletého Babišova vládnutí, protože každá jiná varianta se mi zdá horší. Když ale v poslední době narazím na některé projevy některých jejích výrazných představitelů, začínám silně pochybovat, že se to může podařit.
Pominu-li výše zmíněné nediplomatické válečnické řinčení zbraněmi ministryně obrany, téměř pokaždé se například chytám za hlavu při komentáři předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové. Poté, co tato paní s téměř čtvrt miliónem měsíčně a limuzínou s řidičem zafilozofovala, že vysoké ceny pohonných hmot jsou daní za svobodu na Putinově Rusku, řekl jsem si: inu, co – i pětikoalice má právo mít svou Alenu Schillerovou. Pirátský poslanec Michálek se zase nechal vyfotit u toho, jak kroutí ovládáním topného tělesa a vysvětluje, kterak snížením teploty v bytě uštědříme Putinovi smrtící ránu. A do toho nám ministr vnitra Rakušan vysvětluje princip honu na totalitní písmenko Z... O premiérovi nemluvím, ten to má fakt těžké, a to i při vědomí, že když si před vstupem do Strakovy akademie vybíral vlastní poradce, nikdo mu pistoli u hlavy nedržel.
Smůla je, že po dvouletém šíleném boji proti viru, který narušil normální sociální vztahy, ekonomiku, víru v lékaře, vědu, média i stát, jsme se kvůli Putinově agresi ocitli znovu ve výjimečné době. A představitelé moci žádají po svých občanech znovu mimořádné oběti i část jejich životní úrovně, aniž stát všem aspoň naznačí, že hodlá začít sám u sebe. A že by bylo kde brát; stačí se podívat na některé absurdní dotační tituly (miliardová podpora nákupu elektroaut a jejich domácích nabíječek z veřejných peněz?) nebo státní úřady, včetně zcela zbytečných ministerstev (pro vědu?). Veřejnost zdá se být rozjitřena a fráze, prázdné politické tlachání v kombinaci s výhrůžkami ji rozčilují více než v dobách tak říkajíc normálních. Tváří v tvář velkému zlu je i blbost zřetelnější (teď jsem si možná naběhl na vidle kritikům, ale dobře mi tak).
Jsem dalek někomu radit, jak tuto dobu přežít, každý si jistě najde svůj způsob terapie nebo obrany proti panující politicko-mediální smršti. Osobně budu věřit, že i když to teď nevypadá úplně nadějně, nakonec současné mimořádné časy skončí. A konečně se obrátíme k řešení skutečně palčivých planetárních problémů typu počtu pohlaví, nebinárních toalet nebo zákazu plastových brček.
P. S.: Ale k tomu, abych sledoval jakoukoliv blížící se předvolební debatu kandidátů na prezidenta, mě fakt nikdo a nic nedonutí. Babiš, Pavel, Nerudová, Janeček... Proboha!
Text vyšel jako úvodník nového Reflexu >>>
