Schvalování ruské agrese na Ukrajině lze trestat, ale těžko dokazovat
Verbální trestné činy patří k nejkontroverznějším trestným činům v rámci Trestního zákoníku. Vždycky povede tenká hranice mezi tím, co je svobodný projev a co již spadá pod porušení zákona. Celkem jednoduché je, že ke schvalování trestných činů ve spojení s ruskou agresí na Ukrajině není podstatné, byl-li již pachatel schvalovaného zločinu odsouzen, případně zda nějaký mezinárodní orgán postup Ruské federace za agresi označil.
Podle ustanovení Trestního zákoníku je možné jako trestný čin posuzovat i spáchání konkrétních trestných činů v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti. Rozhodně tedy není třeba, aby pro trestnost schvalování trestného činu jakýkoliv orgán speciálně označil vpád na území Ukrajiny za agresi či cokoliv podobného.
Pokud se týká schvalování trestného činu, nemá na trestnost jednání vliv, byl-li již pachatel schvalovaného zločinu odsouzen. Pouze musí jít o zločin, nikoliv přečin, případně přestupek. Zločinem je ve smyslu uvedeného ustanovení trestný čin, který není přečinem, tedy s horní hranicí sazby vyšší než pět let.
U trestných činů, jako je vražda, znásilnění, útisk a trestné činy vojenského charakteru a podobně, je sazba za jejich spáchání vždy vyšší, a na obvinění a zřejmě i odsouzení by to postačovalo.
Nicméně dokazování u tohoto typu verbálních trestných činů bude komplikované a vždy bude záležet na vyznění konkrétního výroku. Pokud například bude autor výroku určité jednání posuzovat jinak, například vraždu při určitém pensu informací jako nutnou sebeobranu, nebo o nezamýšlené civilní oběti, dá se o trestnosti pochybovat, byť morálně se nad tím může zvedat žaludek.
Zda je trestné i to, pokud bude dotyčný například tvrdit, že nejde o nějaký trestný čin proti míru, a proto domnělému pachateli bude vyjadřovat podporu, omlouvat či vysvětlovat jeho jednání, záleží na konkrétní formulaci. Musí se především jednat o jednoznačně kladné hodnocení. Schvalováním např. není prosté informování o trestném činu, a to i bez výslovného distancování se od něj. Například dle komentáře k Trestnímu řádu nelze za schvalování považovat pozitivní hodnocení dílčího aspektu zločinu s podstatnou výhradou nesouhlasu s celkem.
Komentář rovněž nehodnotí jako schvalování prosté zpochybňování toho, že se trestný čin skutečně stal, či vyjadřování nedůvěry v to, že šlo o trestný čin. Podle člena představenstva České advokátní komory argumentace, která by polemizovala s tím, že jde o trestný čin, by zřejmě nemohla být posuzována jako schvalování trestného činu. Jinou věcí by bylo veřejné schvalování agrese jako takové.
Varování Nejvyššího státního zástupce se týkalo i popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Tím se rozumí dle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia kterýkoliv z trestných činů spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu. Přestože se příslušníci ruských ozbrojených sil dopouštějí řady individuálních, ale i hromadných válečných zločinů, těžko lze hovořit vysloveně o genocidě.
Problematický je i obecně používaný pojem "ruská agrese". Trestný čin "schvalování" je totiž trestným činem úmyslným a jeho pachatel tedy musí chtít schvalovat trestný čin nebo musí vědět, že schvaluje trestný čin. Nejedná se totiž o právní, ale politický pojem. Pokud by se tedy například dotyčný hájil tím, že nesouhlasí s tím, že jde o agresi, ale o „speciální vojenskou operaci“, jak útok nazývá ruská strana, těžko by se mohlo jednat o trestný čin.
Orgány činné v trestním řízení musí rovněž zkoumat, jaké informace měl pachatel „schvalování“ k dispozici o jednání, které schvaluje, a jak je toto jednání kvalifikováno. Zajímavý je v tomto ohledu nedávný rozsudek Nejvyššího soudu, podle něhož si dotyčný není povinen obstarávat všechny možné informace, aby se mohl rozhodnout. Na druhé straně, pokud by se osoba, která konkrétní jednání schvaluje, pustila do polemiky o tom, zda je schvalován trestný čin či se o žádný trestný čin nejedná, pouštěla by se na tenký led. Pro takovou polemiku by totiž musela mít dostatek informací, tyto informace umět právně, politicky a také historicky analyzovat a teprve poté dospět k logickým závěrům.
V rámci verbálních trestných činů, které by se mohly týkat konfliktu na Ukrajině lze ještě připomenout i další eventuální trestné činy. Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob se dopustí ten, kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání. Podobným paragrafem je podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků. A konečně zde máme paragraf násilí proti skupině obyvatel nebo jednotlivci, kdy stačí, že pachatel skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody. Nemusí tak násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci přímo užít – stačí výhružky.
Pochopitelně, že tyto verbální trestné činy nerozlišují, o jakou národnost se jedná – v tomto případě je trestné jednání jak vůči ukrajinské národnosti, tak ruské.
Pokud by policie skutečně chtěla stíhat všechny výroky na sociálních sítích, které by formálně naplňovaly nějakou skutkovou podstatu zmiňovaných trestných činů, jednalo by se možná o tisíce činů, respektive pachatelů. Společenská nebezpečnost většiny z nich je nicméně nepatrná, ne-li nulová. Měla by se proto zaměřit na stíhání pouze těch nejkřiklavějších případů, kdy jde jednoznačně o nabádání k fyzickému násilí či o obhajobu konkrétních zvěrstev.
