Rovnost, spravedlnost a nespravedlnost. Ze zvyšování důchodů se stala politická bojová linie
Všichni si zaslouží přidat stejně… Ale co to přesně znamená? Dilema, které se opakovaně objevuje při zvyšování platů státních zaměstnanců, se nyní přelilo i do oblasti penzí. Má se každému „přisypat“ úplně stejná částka? Nebo shodné procento, takže brát striktně ohled na současnou výši platu či důchodu? Či se snažit uspokojit tak nějak všechny a hledat nějaké hybridní řešení, jak se občas taky děje?
Z filozofického hlediska by se to dalo nazvat jako spor mezi spravedlností – respektive jedním z pohledů na ni – a rovností. Byť někteří oba pojmy zaměňují. Anebo připomenout ono komunistické „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“. Nejde ale jen o akademickou debatu či kříšení rudých démonů minulosti, nýbrž o aktuální věc.
Konkrétně to můžeme vidět teď u důchodů. Zvyšovaly se v lednu, růst budou teď v červnu, pak v září a možná opět po Novém roce. Většinou podle druhého, částečně třetího hlediska – tedy hlavně procentně. Vláda to vcelku logicky hájí, jako například Marian Jurečka v nedělních Událostech ČT: „Výše důchodů je odvislá od ekonomické aktivity a od toho, kolik člověk vydělával v průběhu svého produktivního života.“
Existují i podpůrné argumenty, jak to připomněl i lidovecký vicepremiér a ministr práce a sociálních věcí. Jednak to, že mimořádná valorizace důchodů se dělává procentně. A k tomu, že pro lidi s nejnižšími příjmy – tedy včetně penzistů – tu jsou sociální podpory jako příspěvky na bydlení či pro případ hmotné nouze.
Jasno v tom má i opozice: všem dát pokud možno stejně. „My říkáme – vyrovnejte tyto rozdíly, vyrovnejme je jednorázovým příspěvkem,“ nechala se v Událostech slyšet bývalá ministryně financí za ANO Alena Schillerová, po níž ve státní kase zbyly stamiliardové deficity. A ještě jasněji to v příspěvku zaznělo od Radima Fialy z SPD: „Zásluhové přidávání je špatně,“ prohlásil a dodal: „My prosazujeme princip, že by se mělo přidávat všem stejně.“
Linie mezi vládním přístupem a opozičními nápady ale není tak ostrá, jak by se zdálo. Například šéf koaličního hnutí STAN (a ministr vnitra a vicepremiér) Vít Rakušan už tak kategoricky o zvyšování důchodů nemluvil: „Myslím, že ten systém by se dal hledat spravedlivěji, abychom pomáhali těm nízkopříjmovým nejvíce.“
Navíc ani vládní přístup jako takový se vždycky striktně neřídí zmíněným prvním hlediskem. Viz například slíbený – byť zatím neschválený – jednorázový příspěvek na dítě ve výši 5000 Kč. Všechny rodiny na něj sice nedosáhnou, dá se ale mluvit přinejmenším o nějaké „poloplošnosti“.
Spor o výklad spravedlnosti, respektive tzv. distributivní spravedlnosti, je záležitostí především filozofickou. V politice je to jednodušší. Zvlášť s tím přístupem „dáme všem, a pokud možno stejně“. Což je mimochodem další mýlka: nejde o žádné dávání, ale jen o přerozdělování.
A tady je pikantní, že hnutí ANO, které obecně oblíbenou přerozdělovací politiku různých „dárečků“ dovedlo k obludné dokonalosti (a ke zmíněným deficitům), už nyní v opozici mluví jinak: „Tak proč těm lidem ty peníze rovnou nenecháte? Ne, vy to chcete úřadovat. Nejdřív ty peníze vybrat a pak jim je dávat…“ horoval v nedělní Partii na CNN Prima News místopředseda ANO Radek Vondráček, když došla řeč na rostoucí ceny energií a inflaci obecně.
Má vlastně pravdu, to by bylo nejspravedlivější. Jen kdyby to tak i oni dělali…
