Na zajíčky aneb Jak se ztratit v dětských hrách
Tuhle mluvím s nejlepší kamarádkou od šesti let I. H. a ona povídá: „A pamatuješ se, huso, jak jsme se šly ztratit?“ Abyste byli v obraze: oslovení huso pro nás vymysleli rodiče a hned se ujalo stejně jako větička: „Ty jsi úplně blbá.“ Takže se teď s I. H. prakticky pokaždé zdravíme: Ty jsi úplně blbá, huso. Na což přijde replika: Jo, huso, ty jseš taky úplně blbá.
„Jak to myslíš, ztratit se, huso?“ nepamatuji se přesně. „No, řekly jsme si, že půjdeme tak daleko, až se ztratíme.“ Skvělý nápad! „A jak bysme se potom jako našly?“ S touto variantou jsme prý tenkrát vůbec nepočítaly. Ovšem při mé povaze bych jistě natrefila na nějakého pána s čokoládou a řekla mu: Doblý den, pane, nám je šest jet a my jsme se stlatily. Můžete nám pomoct se najít, plosím?“ Tak asi proto si dnešní rodiče tak moc hlídají děti. Ale nám se nic nestalo! Dokonce jsme prý byly tak blbé, že se nám nepodařilo ani se ztratit a na rohu Presslové jsme se otočily a vrátily domů.
Jo, rohy, ty byly populární. „No a pamatuješ se, huso, jak jsme ze školy chodily domů dvě hodiny, protože jsme si na každém rohu hrály na zajíčky?“ Na zajíčky mi něco říká, ale už si jen pamatuji originální jména Hop a Skok. „No a nebáli se rodiče, že se nám něco stalo?“ zajímá mě. „Ne, jen občas tvoje maminka sedla do auta a jela se podívat na všechny rohy po cestě ze školy.“ Já si ale pamatuji jiné věci, například jak jsme později na chalupě lezly na stromy, cpaly se třešněmi a říhaly celou abecedu. I jak jsme dělaly palačinky v křoví za Patologickým ústavem. Normálně jsme rozdělaly oheň a na ukradenou pánvičku ode mě z domu jsme flákly amatérsky vyrobené těsto. Do černa připálenou pánvičkou jsme nakonec uhasily požár a usvědčující předměty vyhodily do popelnice.
Prostě dokázaly jsme si užít dětství! Uměli jste to také?
