Tomáš Zdechovský: Pomoc ukrajinským uprchlíkům může Evropa zvládnout i bez kvót
Důsledkem války na Ukrajině Evropa zažívá v současné době další příchod většího množství lidí ze třetích zemí. Jedná se o druhou událost tohoto druhu v relativně krátké době. Něco podobného zažila Evropa už v roce 2015. Není proto divu, že aktuální situace bývá často srovnávána s tou v roce 2015. Mám za to, že pro pochopení současného dění je potřeba zohlednit především podstatné rozdíly ve srovnání s dobou před sedmi lety.
Především nynější čísla jsou v porovnání se situací před sedmi lety několikanásobně vyšší. Zatímco v průběhu celého roku 2015 přišly na území EU „jen“ dva miliony lidí, od začátku války na Ukrajině přišel stejný počet lidí za pouhé dva týdny! Nyní je číslo ještě o mnoho vyšší.
Podle posledních údajů mělo z Ukrajiny uprchnout více než 6,5 milionů lidí, z toho drtivá většina zamířila do některé z členských zemí EU. Někteří se sice vrátili. Jednalo se např. o lidi z kyjevské oblasti, kde je nyní po stažení ruských vojsk bezpečněji. Většina ale pochopitelně stále zůstává.
(Ne)překvapivá solidarita
Na rozdíl od roku 2015 jsou středoevropské země, zvláště pak ty, které sousedí s Ukrajinou, hlavním cílem běženců. Od samého začátku války projevují jak jejich vlády, tak řadoví občané ochotu pomáhat. Některé problémy existují, ale pomoc se zatím daří. Solidární přístup středoevropských zemí je některými považovaný za překvapivý, jelikož se jednalo o stejné země, které ještě pár let nazpět nebyly ochotné přijímat běžence na základě povinných relokačních kvót schválených v září roku 2015.
Mimochodem, z původně zamýšleného počtu 160 000 lidí (později sníženého na 98 225) určených k přerozdělení mezi další členské země EU se jich za dva roky podařilo z Řecka a Itálie přemístit jen kolem 35 000. Lze tedy mluvit o naprostém fiasku. Na tomto příkladu můžeme krásně vidět, že vynucená solidarita prostě nefunguje.
Někteří se snaží najít vysvětlení pro rozdílný přístup středoevropských zemí rasismem s poukazem na to, že v roce 2015 šlo o „tmavší“ lidi z mimoevropských zemí, zatímco Ukrajinci jsou bílí nebo kulturně bližší. Lidé zastávající rasistické postoje najdeme bohužel i v Česku, na Slovensku či třeba v Polsku.
Svádět vše na rasismus je ale nesmysl. Hlavní důvod bych hledal jinde. Vstřícnější postoj je daný tím, že většina lidí prchající před válkou na Ukrajině žádá o azyl v zemích v bezprostřední blízkosti, což je podstatný rozdíl oproti roku 2015, kdy se jednalo o lidi, kteří se do Evropy často vydali přes půlku světa.
Kvóty nikdo nežádá
A hlavně, v případě lidí z Ukrajiny není pochyb o tom, že skutečně prchají před válkou a je mezi nimi větší podíl žen, dětí a seniorů, a naopak mnoho dospělých ukrajinských mužů se po vypuknutí války vracelo zpět na Ukrajinu bojovat. Válkou je poznamenaná celá země včetně její západní části, která je terčem bombardování.
Naproti tomu v roce 2015 to zdaleka tak jednoznačné nebylo, jak jsem se mohl sám přesvědčit, když jsem navštívil různé utečenecké tábory v Itálii. Mnozí lidé, které jsem viděl, pocházeli z jiných zemí, než byla válkou zmítaná Sýrie, a do Evropy přicházeli spíše z ekonomických důvodů než před válečnými útrapami.
Za zmínku stojí ještě jeden zásadní rozdíl. Přestože je nápor na země ve střední Evropě nyní větší, nikdo nepožaduje zde už jednou zmíněné povinné kvóty. Lekce ze současné uprchlické krize by tedy měla být následující: Uprchlická krize způsobená ruskou agresí na Ukrajině nám ukazuje, že to jde i bez kvót a nuceného přerozdělování.
A také jak je důležité, aby solidarita s potřebnými byla dobrovolná. Vynucená solidarita je protimluv. Vnímám proto jako obrovsky pozitivní, že většina lidí v zemích sousedících s Ukrajinou, ale i např. v Česku ukázala, že má srdce na pravém místě a žádná nařízení shora nejsou potřeba.
Autor je europoslancem za KDU-ČSL
