Jefim Fištejn: Do NATO je cesta dlouhá
V posledních červnových dnech se v Madridu bude konat summit NATO. Očekávalo se, že bude mimořádný a že na něm budou za členy přijaty Švédsko a Finsko. Dnes se jeví, že bude spíš pouze řádný.
Zpravidla se takové osudové summity konají, když už jsou všechny organizační problémy spojené s přijetím nových členů v podstatě vyřešeny, všeobecného konsensu je dosaženo a samotné setkání na nejvyšší úrovni nový stav jen slavnostně stvrzuje. Tentokrát však i pár hodin před summitem není jasné, zda turecký odpor proti členství v Alianci zejména Švédska bude překonán, anebo vyústí ve fiasko celého setkání. Vzhledem k časové tísni se druhá varianta zatím zdá být věrohodnější.
Někdy to tak bývá: proces se zdá být náramně hladký, než vyvstanou nepřekonatelné překážky. Mohlo to být nejrychlejší přijetí nováčků v dějinách celé obranné aliance – leč dnes se mluví o tom, že patová situace může trvat i léta. Spojené státy zastoupené mimořádně slabým a bezduchým Bidenem dávno nemají sílu na to, aby protlačily potřebné řešení i přes odpor naštvaného Turka a premiérky Švédska a Finska Magdalena Anderssonová a Sanna Marinová nemají velký prostor ani pro manévrování ani pro ústup.
Prezident Erdogan klade Švédsku za vinu příliš benevolentní postoj vůči kurdské politické imigraci. Hraje, podle jeho názoru, zbytečně velkou roli v politice Švédska a neuznává odbojné Kurdy za teroristy, jak by si přál istanbulský autoritář. Mnozí turecké požadavky pokládají za značně přemrštěné, jenže něco pravdy na tom bude. Kdysi sice švédská vláda uznala Dělnickou stranu Kurdistánu za teroristickou, ale to bylo kdysi. Dnes by to určitě neudělala a nejspíš neudělá. Stejně tak vypovězení přistěhovalců spojených s kurdskou sebeobranou, ať již do Turecka nebo kamkoli, dnes už není představitelné.
Pravdou je, že kurdská imigrace do Švédska není především ekonomická, je navýsost politická a zaměřená na účast ve společenských procesech ve své turecké vlasti. A že je od hlavy až k patě levicová, přitom hodně početná, činí z ní zajímavého spojence levicových stran švédské politické scény.
Jedním z nejvýraznějších a nejvlivnějších politiků Švédska je Kurdka z Íránu Amineh Kakabavehová, nezařazená poslankyně parlamentu. Ve Švédsku ji zná každý a každý, až na Levicovou stranu, se jí bojí. Od svých 13 let byla válečnicí kurdských ozbrojených milicí Pešmerga. Sama sebe označuje za roduvěrnou marxistku, její názory se dají spíš označit za trockistické, a když prohlašuje, že válčit za revoluční věc je třeba všude, tak míní skutečně válčit. Kvůli své ideové nesmiřitelnosti musela opustit Levicovou strany a stát se nezařazenou poslankyní. Celý nepříliš originální pukét jejích názorů na uspořádání společnosti lze vyčíst z životopisu s roztomilým dívčím názvem: „Amineh – mé jméno neznamená nic jiného než samopal Kalašnikov.“
Bylo by chybou nedoceňovat její reálný politický vliv v zemi. V Riksdagu je od roku 2008 a dostala se tam znovu i jako nezávislá. V roce 2016 časopis Focus označil Kurdku za „Švéda roku“. Mezi soukmenovci sluje coby islamofobka. Právě svou podporou vloni vůbec umožnila vznik sociálně-demokratické menšinové vlády v čele s Anderssonovou. Mezi jinými blahodiními, která ji vládní strana naslibovala výměnou za přízeň, se skví také radikální podpora kurdské domobrany. Švédsko bylo dokonce ochotno požádat Turecko o osvobození kurského politika Selahattina Demirtaşe uvězněného za ozbrojený boj. Poslední událost svědčící o jejím vlivu je nepovedený pokus o vyjádření nedůvěry ministru spravedlnosti. Opozici chyběl jeden hlas – a byl to hlas Kakabavehové. Teď pohrozila zablokováním přijetí státního rozpočtu v případě, že by vláda nějak vstřícně reagovala na turecký požadavek. Může za těchto okolností Švédsko jakýmkoli způsobem vyjít vstříc sultánu Erdoganovi? To sotva.
Finsko tak vyhrocené problémy s kurdskou imigrací nemá, i když je také dosti početná. Jenže Finsko odmítá vstoupit do NATO bez Švédska, a to dělá celou hádanku nerozluštitelnou. Samotný Erdogan se může pochlubit relativní úspěšností svého vyděračského postupu prakticky ve všech otázkách. Kupříkladu naprosto zkrachoval pokus o uvalení embarga na dodávky zbraní do Turecka. Když to odmítly velké západní země, pro takové Švédsko uvalení embarga se sotva zdá být smysluplné. Erdogan je intuitivní a zároveň pragmatický politik. Cítí, že jeho veto v NATO je dobře směnitelné za nějaké jiné zásadní ústupky ze strany kolektivního Západu. Je to jen jeden z příkladů toho, jak každý takřka technický problém západních institucí má tendenci se utáhnout v tuhý gordický uzel kvůli tomu, že pragmatické přístupy se dávno a beznadějně rozešly s hodnotovými postoji. Nevím, jestli návrat kolektivního Západu k rozhodné zásadové politice je vůbec možný, vím jen, že do červnového summitu NATO se to určitě nestihne.
