Marek Stoniš: Dezolátem snadno a rychle
Každá výjimečná doba s sebou přináší novotvary. Na ty jsme my Češi opravdovými mistry.
Ministr průmyslu Síkela například objevuje niterný rozdíl mezi závěrnou a závětrnou elektrárnou (nové české slovo je to druhé). V projevech Andreje Babiše je novotvarem snad i nadechnutí mezi slovy. Lidé, kteří mají nekompromisně válečného ducha, označují občany Ruska za Russáky; Russáky jsou pro ně samozřejmě Puškin, Čechov nebo Bulgakov. Kritici Evropské unie dostávají nálepku kremlobotů. (Ještě před pár měsíci byl frekventovaným výrazem pro ty, kdož zpochybňovali účinnost vakcinace proti covidu, antivaxer. A Putinův agent, samozřejmě.)
V poslední době jsem si jedno nové slovo ovšem obzvlášť oblíbil: dezolát.
Objevuje se v mnoha souvislostech s válkou Ruska proti Ukrajině a způsobem (ne)řešení energetické krize vládou či Bruselem. Dezoláti – aspoň v mém chápání – mají být lidé mdlého ducha, kteří nechápou souvislosti a navrhují takové řešení problému, jež vede ke spoušti a zničení prostředí, v němž se problém vynachází. Takových lidí, ne nepodobných legendárnímu komisaři Clouseauovi, vidím i já kolem sebe nekonečné množství.
Dezoláti už desetiletí vládnou Evropské unii a v rámci politiky New Green Deal prosazují odstřižení od fosilních paliv a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji. Jenže nefouká tolik, kolik plánovali, a na sluníčko se už taky nedá nějak spolehnout, tak se upnuli na tak trošku obnovitelný zdroj – plyn z Ruska, jenž má do Evropy téct prostřednictvím plynovodů Nord Stream I a II. Dalo by se čekat, že kvůli tomu, co způsobili, dojdou tito pustošivci (pustošéři?) starého kontinentu nějakého prozření, ale nestalo se. Například přední evropská dezolátka Ursula von der Leyenová, která celé Evropské unii dokonce velí, odmítla revidovat absurdní emisní plány (emisní povolenky atd.), přestože ženou nahoru ceny energií podobně dramaticky jako rusko-ukrajinský konflikt. A vliv na klima mají asi jako (ne)pojídání hovězího masa. Zlatý její přechůdce Jean-Claude Juncker a jeho slavnostní odhalování Čínou darovaného památníku Karla Marxe v Trevíru.
Dezoláty ducha ale najdete také mezi drobnějšími politiky nebo také v médiích. Starosta Řeporyjí například navrhuje zasáhnout proti kritikům premiéra pendreky a slzným plynem. A někteří mediální propagandisté provládních titulů dokonce píšou, že je naše země napadena ruskou rozvědkou, která žene zrádcovské kolaboranty proti státu, a že s podobnou svoločí, lůzou a ruskou špínou se vést dialog nesmí. Duch doby, o níž jsme si mysleli, že vyvanul listopadem 1989, se nám vrací. Paradoxně ze Západu, od obhájců demokratury, což je taky případný novotvar. Sice jsem ho nevymyslel, ale na část české společnosti pasuje.
V Česku panuje válka slov. Někdy zábavná, jindy méně. Trošku se děsím, aby se nepřešlo od slov k činům. Uvidíme. Podzim a zima jsou za rohem. A dezoláti už se třesou. Zimou? Vzteky?
Vím já, dezolát?
