Karel Steigerwald: Když nemůžeš, tak přidej
Vzpomíná se sté výročí narození manželů Zátopkových. Přišlo právě včas, i s filmem o Emilovi. Po hrdinech je v době zmaru zvýšená poptávka a Zátopkovi jsou dobrým příkladem, i když někteří se snaží Emila problematizovat. Sám k němu mám vztah komplikovaný.
Srnec Ferdinand
Strávil jsem dětství gottwaldovských poprav v lesním zámečku uprostřed obory. Protože jsem už chodil do školy, doběhla černá doba i tam. Figurovala v ní pro dětské ucho záhadná jména Zátopek, Zápotocký a lákavé jméno srnec Ferdinand. Úloha srnce mi byla jasná, krmil jsem ho, když přišel k domu. Jména Zátopek a Zápotocký se mi pletla, ale pozornost jsem jim nevěnoval. Žili jinde, ne v mém lesním světě, kde byl Ferdinand s drsným jazykem. Když jsem se pohnul, odskočil. Za chvíli zas přišel, kaštany v mé dlani byly lákavá strava.
O komunismu, byl ve své nejkrutější fázi, jsem nepřemýšlel. Rodiče často říkali s lítostí, kdo další zas selhal a šel do strany. Věděl jsem, že na stranu se chodí, když je potřeba. Proto mi lkaní rodičů přišlo nepochopitelné, ostatně jako spousta jiných věcí. Komunistou jsem se sám stal vlivem okolností už ve druhé třídě, když jsem se dozvěděl, že Stalin byl tak dobrý, že převáděl stařenky přes křižovatku, a Lenin že rozuměl ptačí řeči. Babičku jsem měl také rád a litoval jsem, že u nás není žádná křižovatka, přes kterou bych ji převedl. A cítil jsem se jako Lenin, ten rozuměl řeči ptáků a já zas řeči srnců. Věřil jsem jim i Ferdinandovi. Když déle nepřišel, byl jsem smutný a staral jsem se proč.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
