Pravda má mnoho tváří. Ta odvrácená ještě stále shlíží z Hradu. Snad už naposled
Heslo na vlajce prezidenta České republiky nám oznamuje, že pravda vítězí. Bereme toto sdělení tak nějak s rezervou a nad obsahem příliš nedumáme. Raději, chtělo by se říci, zvláště když v hradních komnatách ještě stále dlí lidé patřící mezi podivuhodnosti naší doby. Je zbytečné o nich šířeji psát a dělat jim tak reklamu. Tu vizitku si dali sami sobě již dávno, stejně jako jejich náčelník.
Vladimír Merta zpíval ve své nadčasové písni z roku 1976 o tom, že pravda je omamná květina, která slabé nezahojí a silné nezabije. Pravda je určující základní filozofické téma. Je skryta pod povrchem jevů a je třeba ji rozkrývat. Pravda může být absolutní, opírající se o neměnné důkazy, ale je také relativní. Může být objektivní i subjektivní. Má mnoho podob. Neexistuje jen jedna jediná velká pravda pravdoucí. Pravda může mít i různé selektivní tváře, nezřídka i účelově používané či dokonce zneužívané. Na pravdě se můžeme shodnout konsenzuálně, může o ní rozhodnout většina hlasováním, může být dána autoritou (vůdce, Bible…), může být podepřena vědeckým bádáním. Pravda vítězí, ale dá to fušku, pravil kdysi Jan Masaryk. A ani přes upřímnou snahu a námahu se to zdařit nemusí.
Žít v pravdě by měla být naše přirozenost, jenže často zůstane jen u předsevzetí, kterému schází ta druhá realizační fáze, tedy přechod od slov k činům. Veřejný prostor je přesycen vzletnými proklamacemi, zejména vždy před volbami, ale pak pěna dní opadne a realita je úplně jiná. Každý má čas od času tendenci k různým formám stylizace a někdy sáhne k malé nepravdě, jakoby milosrdné a „neškodné“. Ovšem s hrozbou, že se nepravdy mohou začít řetězit a časem přerostou v tolerovanou normu. Naše státní hymna začíná otázkou. Kde domov můj? A podobně je to i s tou vlajkou na Pražském hradě. Kde (a čí) je ta pravda, která údajně vítězí? Kdo je vítěz a kdo poražený?
Bylo by to jistě prospěšné, kdybychom na hradě i v podhradí k sobě chovali vzájemný respekt a vzájemnou důvěru, což by mělo platit ještě více v nelehkých dobách krize a nejistoty. Jenže tomu tak není. Různé „pravdy“ a nepravdy se perou o svoje posluchače a diváky a používají k tomu manipulace všeho druhu. Příkopy se prohlubují. Slova ztrácejí svůj původní význam a smysl. Demokracie, svoboda (natož pravda) jsou pro mnohé jen zaprášenými archaickými pojmy z dávnověku. Pravda a láska jsou vysmívanými symboly údajné naivity. A tak mívají nezřídka navrch vyznavači lži a nenávisti, kteří se umně obalí do svého relativismu a pragmatismu s notnou dávkou licoměrnosti.
Je příznačné pozorovat právě teď nedávného vůdce národa (nyní prezidentského kandidáta – sic!), kterak si před soudem nepamatuje svoje vlastní lži. Jak by mohl, když v přetvářce a lži funguje celý život.
Základem naší smysluplné existence by mělo být pokorné, trpělivé a pravdivé hledání sebe sama. K tomu potřebujeme porazit vlastní pýchu a podívat se pravdě do očí. Poznání pravdy člověka osvobozuje a posiluje, a to i tehdy, když to opravdu bolí.
„Od omylu k omylu člověk objevuje celou pravdu“ – Sigmund Freud (1856–1939).
