Kristova léta naší demokracie aneb Čas se poučit z minulosti a zamyslet se nad budoucností
Ježíš Nazaretský byl ve svých třiatřiceti letech ukřižován. Učinil ve svém životě vše, co učinit měl. Je to věk, v němž již člověk přistupuje ke svému bytí zodpovědněji, a to vědomě a chtěně. A co naše společnost? Je již dospělá a zralá? Vyrovnala se s vlastní minulostí? Prožili jsme převratné změny, ale strašáci z minulosti nás ještě zcela neopustili. Vrací se v různých podobách. Období Mnichova, druhé světové války, nástupu komunismu a husákovské normalizace poznamenala naši novodobou identitu mnohem více, než si uvědomujeme.
Přijali jsme většinově zrádné modely existence – kult konzumu a mravní relativizaci. Volíme menší zlo a „nejsme jako oni“. A za to vše sklízíme důsledky. V době evropské i naší konjunktury to nebylo tak nebezpečné. Vše jako by běželo samospádem a nic nás neohrožovalo. Jenže to v době recese a mnohavrstevné krize přestává platit. Rozdělenou společnost dělí zásadní otázky nejen při pohledu na minulost, ale i na budoucnost. Obojí se teď ještě zvýrazní v kampaních před prezidentskými volbami. Ukazují se limity přímé demokracie. Ta je vhodná pro vyspělou a stabilizovanou společnost, v níž platí přirozené principy etiky („co ti nezakazuje zákon, to ti zakazuje stud!“), tedy i společně sdílené hodnotové ukotvení.
V nezdravé společnosti narůstá počet nezdravých jedinců. Těsně po sametovém předání moci jsem se ptal jednoho zkušeného pozorovatele západoevropské politiky, který na Západ emigroval s rodiči již v roce 1948, na to, co považuje za klíčové oblasti přerodu naší tehdy čerstvě postkomunistické společnosti. A on mi bez dlouhého váhání řekl, že to bude vzdělání a justice. Pocit dočasné finanční stability nestačí, pokud absentuje dodržování pevně stanovených pravidel a také všeobecně uplatňovaný vztah vzájemné sounáležitosti a mezigenerační solidarity. Společnost je rozdělena na vítěze a poražené, přičemž platí, že mezi vítěze patří nejen ti schopní, ale i ti všehoschopní. Slušný státní systém dokáže cíleně a adresně pomoci potřebným a nemohoucím. Těm ostatním nekomplikuje jejich cesty životem zatěžující byrokracií, regulací… Chová se jako dobrý a spravedlivý správce a hospodář.
Výročí listopadových událostí v roce 1989 by mělo být příležitostí k důkladné rekapitulaci našeho společného příběhu a kladení otázek, na jejichž odpovědích nezáleží jen kvůli zpětnému pohledu, ale především v hodnocení současného dění a z něj vyplývajících možných rizik v blízké i vzdálenější budoucnosti. Covidové období a následná válka na Ukrajině nastavují zrcadlo nám všem. A i teď se ukazuje, že dědictví komunismu nebylo a není jen o symbolech, ale především o schématech jednání a rozhodování. V různých obměnách přežívají modely dvojí morálky, oportunismu, egoismu a licoměrnosti. Všechny krize nám nepřinesl vnější svět. Veřejný prostor je přesycen nářky na evropskou integraci a nezřídka i špatně maskovanou podporou ruských a čínských zájmů. Je to v roce 2022 skoro až k nevíře, ale je to tak. Dotyční pak sami sebe definují jako vlastence a ty jediné ochránce svobody slova apod. Jejich „ideologií“ je brutální populismus. I svého favorita prezidentských voleb již mají. Našli si ho nepřekvapivě v Průhonicích.
Mezi deficity nelze počítat jen eufemistický pojem transformačních ztrát české cesty, krachující banky v devadesátých letech a příběhy „polosvěta“. Tou dnešní ztrátou je i nereformovaný důchodový systém, nejasný vztah k přijetí eura, časté změny v přístupu ke strategickým oblastem správy země, nepřiměřený vliv domácích oligarchů (včetně vlastnictví médií) a v neposlední řadě až příliš častý selektivní výklad práva. Bylo toho také dost, co se povedlo a změnilo k lepšímu, ale na veliké juchání to opravdu není. Západ jsme „dohnali“ jen v cenách, jenže v mnohém jsme stále ve výrazném mínusu. Před poučováním jiných bychom si měli nejprve zamést před vlastním prahem. Ta naše „mladá (fasádní) demokracie“ je přeci jen už v Kristových letech a měla by se začít chovat dospěle.
