Zelená nedohoda na klimatické konferenci v Šarmu je zábleskem racionality
Jestliže klimatičtí aktivisté pláčou nad prakticky nulovými výsledky další monstrózní klimatické konference COP27 v Šarm aš-Šajchu na téma poroučení větru a dešti, zbytek světa si může oddychnout. I když jen v omezené míře a na chvíli. Jediná dohoda spočívající ve vytvoření fondu, do něhož by měly přispívat vyspělé země na hrazení škod způsobených živelnými katastrofami, je fakticky formální, protože ke shodě na tom, kdo, kolik a kdy bude přispívat a kdo a jak bude inkasovat je ještě hodně daleko. Hujerská Evropa byla i pod vedením českého premiéra Petra Fialy jako šéfa předsednické země EU opět nejvstřícnější, ačkoli naprostá většina členských zemí má sama problémy hradit své závazky a vykazuje předlužení. USA a zbytek vyspělých zemí byl tvrdší a nic nesliboval.
Nakonec zkušenost je dosti silná. Na rozvojovou pomoc jde jen z programů OSN šedesát miliard dolarů ročně a další desítky miliard proudí z různých národních, ale i privátních zdrojů. Samotná OSN, kterou nikdo nemůže podezírat, že by nechovala dostatek náklonnosti i třetímu světu, přitom konstatuje, že tato pomoc je velmi neefektivní a vytčených cílů se dlouhodobě nedaří dosáhnout. A určitě to není nedostatkem peněz. Ve většině zemí zejména subsaharské Afriky je to hlavně zoufalá kvalita správy státu, všudypřítomná korupce a nepotismus, kde mizí mezinárodní pomoc.
A především teze, na níž je myšlenka fondu postavena, tedy že vyspělé země nesou odpovědnost za to, že klimatické změny vyvolávají živelné pohromy, a tudíž jsou zodpovědné za úhradu škod v chudých zemích, je zcela scestná. Počty ani síla tropických cyklónů ani povodní prokazatelně sto let neroste a způsobené škody i počty obětí klesají.
Existují sice tisícerá tvrzení, že jsme v klimatické nouzi a živelné katastrofy smetou vše živé do pár let, ale nic z toho není doloženo seriózní vědou a statistikou už vůbec ne. Dokonce i klimatický panel IPCC je v těchto věcech hodně zdrženlivý. Přesto se tento blud bral v Šarmu jako hotová věc a mají se na něj vybírat peníze.
Aby toho nebylo málo, z domnělé odpovědnosti za katastrofy je vyviněna Čína, jejíž náskok v pelotonu nejšpinavějších zemí dramaticky roste a je otázkou několika let, kdy bude nejen největším ročním emitentem CO2, ale stane se největším znečišťovatelem i historicky v celkovém objemu vyprodukovaných emisí. Mimochodem jen za posledního dva a půl roku se v Číně vyrobilo tolik cementu, jako v USA za celé dvacáté století.
A představa, že i my budeme z našich daní platit škody po živelních pohromách v afrických zemích, jejichž nerostné bohatství momentálně rabují čínské firmy, je skutečně dost bizarní. Z tohoto pohledu se dá faktická nedohoda v Šarmu interpretovat jako záblesk racionality v zelené době.
