Fenomén ESG: Proč EU tlačí na firmy, aby sdělovaly informace o udržitelnosti?
ESG. Zkratka, jejíž význam dle posledních průzkumů zná přinejlepším pouze pětina české populace. Pro značnou část byznysu ale zdaleka nejde o nic neznámého, natož nového. Zkratka slov environment, social a governance, které tvoří pilíře udržitelnosti v podnikání, je pouze jakýmsi standardizovaným rámcem, jak udržitelnost ve firmě sledovat a měřit. Tímto textem začínáme sérii článků o tom, jaké jsou dopady ESG na byznys a na spotřebitele.
Už několik let musejí tzv. nefinanční zprávu zhotovovat a zveřejňovat ty největší tuzemské firmy, které jsou obchodované na burze. Evropské směrnice ale povinnost v příštích letech rozšíří i na další, a to podle jasně dané struktury ESG.
Informovat o aktivitách souvisejících s udržitelností a společenskou odpovědností musejí veřejně obchodované firmy nad 500 zaměstnanců na základě direktivy z roku 2014. Připravená je ale nová evropská směrnice, která nařídí nefinanční výsledky reportovat všem veřejně obchodovatelným firmám a všem ostatním firmám, které mají nad 250 zaměstnanců a obrat nejméně 40 milionů eur nebo aktiva více jak 20 milionů eur. A to i těm společnostem, které na burze nejsou. Nová směrnice počítá i se zavedením reportování pro malé a střední podniky v delším časovém horizontu.
Vedle toho nová směrnice zavede přísnější pravidla pro audit nefinančních informací. První zprávy budou muset být zveřejněny v roce 2025 na základě dat posbíraných za rok 2024. Nicméně již dnes se tématu ESG věnuje celá řada firem, které si uvědomují, že udržitelnost, transparentnost nebo třeba etický způsob podnikání jsou důležitými parametry jejich podnikání.
Navrch huj, vespod fuj
Proč to ale EU po firmách vlastně vyžaduje? Stojí za tím snaha poukázat na rozdíly mezi tím, jak se firmy v udržitelnosti prezentují před spotřebiteli a jak se chovají ve skutečnosti. Spotřebitelské tlaky na společenskou odpovědnost a v posledních letech také ekologii totiž logicky vedly k tomu, že se k těmto otázkám firmy musely postavit. Často bohužel pouze takříkajíc “naoko” z hlediska marketingu, zatímco realita je úplně někde jinde.
A právě z toho důvodu EU, ale třeba i banky, které poskytují tzv. zelené financování, tlačí byznysové prostředí k tomu, aby existoval komplexní jednotný rámec, podle kterého lze co nejobjektivněji zhodnotit, do jaké míry je daná firma v různých oblastech udržitelná. Ale pozor. ESG nestanovuje povinné limity či určité chování. Nenařizuje, aby firmy produkovaly jen určité množství emisí či odpadu. Nenařizuje ani žádné kvóty na podíl žen a mužů mezi pracovníky nebo vedení. Nutí je jen k tomu, aby tyto a mnohé další faktory sledovaly, měřily a aby tyto informace auditovaly a zveřejňovaly v tzv. nefinančních výročních zprávách po boku těch finančních.
V zásadě jde totiž o podobný princip. Firmy se často v očích veřejnosti či bank a investorů prezentují jako ekonomicky zdravější, než doopravdy jsou. Právě z toho důvodu pro firmy platí povinnost zveřejňovat finanční uzávěrky a celou řadu dalších informací a dat, ze kterých si o ní lze udělat relativně objektivní obrázek. Nefinanční či ESG reporting má za cíl to samé, tedy být transparentní v otázkách vedení a vlastnictví společnosti, firemní kultury a vlivu na společnost a životní prostředí. Právě proto bude ESG agenda spadat do gesce Ministerstva financí.
Odmítat, anebo jít ESG naproti?
Řada firem i lidí z odborné či laické veřejnosti si jistě pokládá otázku, zda je ESG a nefinanční reporting vlastně k něčemu dobrý, nebo zda nejde o další zátěž pro byznys. Z pohledu spotřebitele jde jistě o přínos, protože pokud mu na udržitelnosti záleží, má či brzy bude mít možnost se informovaně rozhodnout, zda firmu podpoří či nikoliv. A nejde jen o nákup zboží nebo služeb – v poslední době se ukazuje, že pro mladou generaci je míra udržitelnosti zásadním faktorem při rozhodování, pro kterou firmu bude pracovat.
Co se týče byznysu, tak ESG agenda představuje určitou zátěž, a to z jediného jednoduchého důvodu: je nutné ji věnovat nezanedbatelné množství práce. V praxi se nicméně ukazuje, že i když firma zrovna ESG reporting nepotřebuje, ať už pro zmíněné zelené financování či lákání zaměstnanců či spotřebitelů, tak jde o jakýsi interní audit, díky kterému lze ve firmě objevit spoustu “černých děr”, jejichž vyřešení může ve výsledku firemnímu rozpočtu výrazně prospět.
Autor je akademický ředitel programu CEMS na Fakultě podnikohospodářské VŠE v Praze a odborník na mezinárodní podnikové strategie.
