Hanba nám! Ve vztahu k jiným živým tvorům jsme neomluvitelně selhali
- Sto padesát krav uhořelo při požáru na Trutnovsku, zranil se i jeden člověk, ale nešlo o hasiče. Škoda bude až deset milionů.
- Kvůli ptačí chřipce chovatelé vybíjejí patnáct procent všech českých slepic, což může podle odborníků zdražit vajíčka až na sedm korun za kus.
- Rozsahem a délkou jde při vybíjení chovu slepic v Brodu nad Tichou o zásah podobný povodním nebo velkému požáru v Hřensku… Zlikvidováno bude přibližně 750 tisíc kusů drůbeže.
- Kamiony zatím odvezly přibližně 140 tun mrtvých nosnic… „Proces začal zrychlovat, protože zvířata likvidujeme už v přepravních kontejnerech.”
Zprávy z posledních dnů ukazují zrůdnost našeho přístupu k jiným živým bytostem – zvířata jsou pro nás jen kusy, věci, zdroje surovin. Naprostá většina zpravodajských materiálů pokrývajících tuto problematiku napříč celým mediálním spektrem akcentuje hospodářský a ekonomický, případně provozně technický aspekt a hovoří o zvířatech jako o komoditě, jako o něčem ne o někom. Nikde ani náznak soucitu či lítosti s usmrcovanými tvory. Přitom zvířata - jak všichni víme, neboť se to mimo jiné učíme ve škole - cítí nejen emoce, ale také bolest.
Druhová arogance
Dojímáme se při pohledu na roztomilé kotě, ale statisíce zplynovaných slepic a kuřat v nás vyvolávají hlavně obavy o to, zda budeme mít i nadále dost vajec za co nejnižší cenu. Utrpení zvířat je většině z nás lhostejné, nezajímá nás, tváříme se, že se neděje (přestože se děje právě kvůli nám a díky našemu mlčenlivému souhlasu), nechceme o něm vědět. Dokonce se zlobíme na ty, kdo nám ho ukazují. Odmítáme být konfrontováni se zrůdnostmi, na nichž se minimálně svým životním postojem většina z nás přímo podílí. Ale hromadné mučírny zvané velkochovy a následně masové vraždy jsou každodenní realitou našeho světa. A jedním z našich největších neboť neospravedlnitelných selhání. Nikdy ve známé historii lidstva jsme se nechovali tak krutě a bezcitně k tak obrovskému množství zvířat.
Označujeme se za humanistickou a vyspělou společnost, přesto vědomě působíme jiným živým tvorům zcela zbytečně nepředstavitelné utrpení. Zabydleli jsme se v druhové aroganci, v níž se vidíme kdesi nahoře nad ostatním živým. Zacházíme s jinými, nám ‘podřízenými’ tvory hůř než naši dávní předkové, jimž za to spíláme a stydíme se za ně. Ale to je nám jedno, naše okoralé duše jsou zahleděné jen samy do sebe, naše svědomí trpí v tomto směru úmyslnou slepotou. Nalháváme si, že co oči nevidí, to srdce nebolí a nejsme za to zodpovědní.
Zbabělí barbaři
Hrozné a v drtivé většině neobhajitelné celoživotní utrpení a následně trýznivá smrt miliard takzvaných hospodářských zvířat každý rok jde ale na vrub nám všem, kteří při sledování zpráv o tom, jak se kvůli ptačí chřipce musí vybít jen v Česku statisíce slepic, necítíme lítost a soucit s nebohými tvory, ale debatujeme o finanční a hospodářské ztrátě, o tom, že budou zase dražší vajíčka, že provozovatelé chovů, kde se nákaza objevila, jsou smolaři a stát by jim měl pomoct a vůbec chudáci ti, co musí likvidovat tolik kusů…
Viděno optikou každodenního lhostejného přístupu většinové společnosti ke zvířatům jsme ubožejší, zbabělejší, bezcitnější, zkrátka celkově barbarštější než naši paleolitičtí předkové, kteří zvířata sice zabíjeli (aby přežili, což už dávno není náš případ), ale zároveň je respektovali, protože si uvědomovali, že se navzájem potřebujeme a můžeme si pomoct.
Nám není těch statisíců slepic, jež byly a dál jsou ´humánně´ plynovány, ani líto. Jejich utrpení nás míjí, je nám jedno, nezajímá nás, neexistuje.
Oddychneme si, že při požáru kravína nezemřel žádný člověk, zakroutíme hlavou nad ekonomickou škodou a smůlou majitele kravína, ale co je nám do krav, jež uhořely. Naštěstí jich nebylo tolik, aby to zdražilo cenu mléka.
Slova mají moc
Není ale možné donekonečna páchat zrůdnosti a dělat, že o tom nevíme, když z toho většina z nás přímo profituje, mnozí každý den minimálně během jídla. Není únosné dál mluvit o zvířatech jako o věcech a zdrojích, počítat je na kusy a peníze, na palety vajec, hektolitry mléka, tuny masa a role kůže či kožešin. Ano, je to pohodlné, ale špatné.
Slova mají moc a dokud budeme my všichni - v čele s námi novináři - přistupovat na podvod velkoagrárníků, kteří se nás snaží přesvědčit, že jejich živočišné produkty a potraviny pocházejí od kusů slepic, prasat, krav, králíků… tedy že nepocházejí od a z živých tvorů, pak budeme dál přímo zodpovědní za utrpení každého jednoho zvířete. A tím, že se budeme tvářit, že to není pravda, se na tom nic nezmění.
Pojďme to konečně aspoň trochu napravit a mluvme o zvířatech tak, jak si zaslouží - jako o živých bytostech. Mnohým to bude nepříjemné, protože jim najednou dojde, koho (a ne co) jí, kdo byl a bude pomalu a bolestivě kvůli ptačí chřipce udušen (a ne co se likviduje, kolik kusů se zplynuje). Mnozí to budou odmítat, protože jakmile dojde k jazykovému narovnání, už si nebude možné tak snadno lhát a dělat slepé.
Přesto je to nezbytné. Pokud si opravdu chceme říkat vyspělá či snad dokonce humánní civilizace, je to naše povinnost. A protože slova mají moc, jakmile budeme o zvířatech mluvit jako o živých tvorech, začneme se k nim chovat líp. Dlužíme jim to. Spolu se soucitem a omluvou.
