Pavel Páral: Vláda preferuje řešení, kdy neznárodní celý ČEZ, ale vykoupí jeho výrobní část. Jaké má možnosti?

Mezi vládou a některými minoritními akcionáři našeho energetického ­gigantu vládne vysoké napětí. Minoritáři jsou rozčilení od okamžiku, kdy vláda zastropováním výkupních cen energií a zavedením válečné daně sebrala ze zisku, který už viděli rozdělený v opulentních dividendách, neskutečných sto miliard korun.

Holub na střeše

Trochu ale živili naději, že výsledkem tanců a her v energetice bude to, že stát, který vlastní 70 procent akcií ČEZ, vykoupí od malých akcionářů zbytek za cenu vysoce převyšující kurs na burze. Inspirovali se při tom francouzským příkladem, kde Macronova vláda loni v létě vyhlásila zestátnění EdF formou vykoupení dvaceti procent akcií ze soukromých rukou. Nabídla za ně padesát procent nad kurs, který v té době činil něco kolem osmi eur za akcii. To by se samozřejmě líbilo i našim minoritářům. Méně už daňovým poplatníkům, kteří by museli zaplatit přes dvě stě miliard korun.

Nicméně vláda potřebuje mít vlastnickou kontrolu nad zdroji elektrické energie. Ani ne tak proto, aby mohla uměle udržovat nižší ceny, ale aby zajistila, že se do energetických zdrojů bude dostatečně investovat kvůli pokrytí tuzemské spotřeby. Jde přitom samozřejmě o výstavbu nového jaderného bloku v Dukovanech, případně dalších reaktorů v Temelíně. Jenže jde i o další zdroje, protože podle současného výhledu odstavování uhelných elektráren by mělo chybět už koncem desetiletí deset až čtrnáct terawatthodin elektrické energie z těch sedmdesáti, jež Česko spotřebuje. Původní představa, že se to „odněkud“ doveze, je s dnešní zkušeností naivní.