Kdo může za zemětřesení v Turecku? Při hledání viníků ze sebe nedělejme hlupáky
Strašlivé zemětřesní v Turecku a Sýrii s bezmála padesáti tisíci mrtvými nenechá snad žádného člověka netečným. Již od pradávna, konkrétně od starší doby kamenné, lidé cítili potřebu si podobné tragédie nějak vysvětlit. Když se v náboženstvích objevila představa osobního božstva, naši prapředkové v takových případech spontánně hovořili o jeho trestajícím hněvu. Je třeba si uvědomit, že se jedná o přirozený sklon lidské psychiky, a nikoli o nějaké nadpřirozené zjevení ve striktním slova smyslu. Namítne-li někdo, že daný model myšlení je patrný na řadě stránek Starého zákona, je třeba mu odpovědět, že se jedná o zjevení mnohdy ještě dosti nevyzrálé. Plnost poznání Boha pro křesťany přichází až s mužem z Nazareta.
I dnes se najdou lidé, kteří narážejí problém oné děsivé katastrofy na zmíněné prastaré kopyto. Vykládají například, že Bůh potrestal muslimy za terorismus a ostatní hříchy. První problém tkví v tom, že zemětřesení postihlo i místní křesťany. Druhý v tom, že podobné tvrzení nelze vynášet svévolně. Mnohem závažnější je ale jiná věc, totiž obraz Boha, či spíše boha, který vychází z takových sebeprůmětů nenávistné a v pomstě si libující lidské mysli do nadsvěta. Když pak ateista řekne, že takový bůh neexistuje, teolog mu musí dát z části zapravdu. Odmítnutí určitého pokřiveného obrazu Boha totiž nevysloveně implikuje, že takovými bychom my sami opravdu nechtěli být. Nu a právě v tom budou zralý křesťan i slušný ateista zajedno, protože svědomí a sebeúcta jim brání v připodobňování se tomuto pomyslnému „lidojedovi“ z nebe.
Obraz Boha v lidské mysli je záležitost nesmírně důležitá a praktická, protože se jedná o model a vzor, podle něhož člověk utváří sebe sama. Když se zamyslím nad základní osou celoživotního snažení člověka z Nazareta, pak mi jako teologovi vychází, že napravoval obraz Boha v lidských myslích tak, aby z oněch lidiček utvořil bytosti vpravdě lidské, nesobecké, solidární. Jaký div, že přesně totéž směřování dědíme jako křesťané. Teologové by to měli neustále připomínat, protože církevní víra se může leckdy utápět v pobožnůstkářství, zvenku nesnadno srozumitelných praktikách a přitom opomíjet to nejpodstatnější.
Vyvstává ale další otázka. Když je Stvořitel všemohoucí, proč tomu zlu nezabránil, proč své lidské děti od toho všeho neuchránil? Je skutečně tak dobrotivý, jak nám ho líčí evangelia? Za takto formulovanými otázkami opět stojí nesprávná představa Nejvyššího. Hypoteticky jednoosobový bůh by měl fungovat jako nebeský totalitní diktátor, který všechno řídí, a proto také za všechno odpovídá. Křesťanský trojosobový Bůh však takový není. On stvořil svět tak, že mu dal a stále dává velkou míru nezávislosti, která vrcholí v lidské svobodě. V našem vesmíru je proto mnoho místa pro nahodilost a následně rovněž pro nehodu, ba kolaps systému, aniž by s tím Stvořitel musel mít cokoli společného. Ona svoboda je tak velké dobro, že stojí za to, abychom podstupovali s tím spjatá rizika.
Pokusím se to osvětlit následující analogií. V totalitním hitlerovském Německu jste v roce 1935 měli naprostou jistotu, že vám v nočních ulicích Berlína nikdo nic neukradne. Všichni takoví pachatelé totiž byli za katrem. Všude panoval pořádek. Ovšem platili jste za to svou svobodou. V demokracii je nevyhnutelně značná míra nepořádku a rizika právě proto, že bez toho by zde nebyl prostor svobody. Kosmický řád se tudíž mnohem více podobá demokratickému polopořádku než totalitně dokonalé uklizenosti a determinovanosti.
Proč tedy k onomu zemětřesení došlo? Nevíme! Takové věci se prostě v našem vesmíru přiházejí. Není na nás, abychom za to obviňovali Nejvyššího. Radovat se z něčeho podobného jako z projevu vyšší spravedlnosti je zrůdnost, pokřivenost, šílenství. Jedno ale víme jistě. Trpí tam lidé, kteří potřebují naši pomoc.
Vyskytlo se ještě jiné bizarní vysvětlení. Prý to způsobily ozbrojené sily USA. Ano, pokusy s umělým vyvoláním zemětřesení se odehrály. Mimo jiné je dělala také Rudá armáda. Podobná akce je ale technicky i logisticky opravdu dosti složitá. Její přípravy a podzemní výbuchy vedoucí k vyvolání otřesů by nemohly zůstat bez povšimnutí nejrůznějších monitorovacích technologií. Nezbývá než konstatovat, že podle pravidla „čí zájem“ snadno nalezneme zdroj oněch blábolů. Kdo chce být před sebou i druhými za hluponě, nechť takovým zprávám věří a šíří je.
Jedno je však naprosto jisté, za naprostou většinu obětí onoho zemětřesení nese odpovědnost nedodržování elementárních pravidel při výstavbě budov jak ze strany dotyčných firem, tak ze strany příslušných úřadů. Všichni zmínění by proto měli usednout na lavici obžalovaných.
Autor přednáší na HTH UK v Praze a na TF JČU v Českých Budějovicích
