Pavel Páral: Elektřina bez uhlí nebude jen drahá. Ona totiž nebude vůbec
Státní firma ČEPS, spravující tuzemské energetické sítě a garantující tak, že si kdykoli a kdekoli rozsvítíme, vydala před pár dny novou studii, v níž konstatuje to, co ze schválené energetické politiky dávno víme. Tedy že s odstavováním uhelných elektráren přestane tuzemská výroba elektřiny pokrývat spotřebu a budeme muset nakupovat v zahraničí. Podstatné na studii je to, že říká, kolik to může být, a dodává k tomu, že dost pravděpodobně nebude odkud dovážet, a dokumentuje to na čtyřech možných scénářích vývoje.
Ten nejradikálnější, podle nějž uhlí skončí do roku 2030, prosazují levicová zelená hnutí, je nejdražší a způsobí nejdramatičtější problémy s nedostatkem elektřiny a podle studie ČEPS bude mít i největší uhlíkovou stopu, protože prudce naroste spotřeba elektřiny pro vytápění a zdrojem budou moci být jen jiné fosilní elektrárny, zejména plynové. A je pochopitelně nejdražší. Vyžádá investice v rozsahu pěti bilionů korun v současných cenách. Zato je tento scénář dnes ideologicky uspokojivý.
Na tomto scénáři je nejpozoruhodnější, že naše energetika podle něj fakticky jede a velká část expertů nepočítá, že zde po roce 2030 budou v provozu uhelné doly a na nich závislé elektrárny. A tak s tím počítá i státem kontrolovaná společnost ČEZ. A to nikoli z ekologických, ale ekonomických důvodů. Jednak je vytlačí stále dražší povolenky a nárůst obnovitelných zdrojů na evropském trhu, zejména v Německu. V jeho důsledku se bude zkracovat doba využití fosilních elektráren a zdražovat jejich produkce. A tak uhelky jednoduše velmi rychle dožijí, protože významnější rekonstrukce zdrojů, které nemají tak jako tak delší perspektivu, se privátním subjektům nevyplatí. A tak bychom si v Česku občas prostě nerozsvítili. V roce 2030 při očekávané domácí produkci a běžném dovozu by nám chyběla každý rok elektřina na něco více než čtyři dny, ale o deset let později už na měsíc a půl. Podle ČEPS je hranicí bezpečnosti provozu soustavy očekávatelný deficit 15 hodin spotřeby ročně.
Ostatní scénáře jsou příznivější, nicméně neobejdou se bez zásahu státu. Srozumitelněji bez dotací fosilním zdrojům na udržování provozuschopnosti v době hrozícího nedostatku energie. To, co dříve vydělávalo a platilo daně do státní kasy, bude nyní polykat miliardy z kapes daňových poplatníků, případně to stát bude muset přenést do účtů za už tak drahou elektřinu. A pomůže to jen v případě, že jaderná elektrárna Dukovany bude dokončena včas podle plánu v roce 2036, na což si vsadí jen málokdo.
Není to nic, co by lidi kolem energetiky překvapovalo. Překvapením je spíše to, že nejen tato, ale ani předcházející vlády s tím, co muselo přijít, nepočítaly. A i teď je otázkou, zda je konečně pár vteřin před dvanáctou jejich státní podnik probudí a přijdou s nějakou realistickou energetickou politikou, která udrží ve hře uhlí tak dlouho, jak to bude potřeba, a ne jak se to někomu líbí nebo nelíbí. A taky by to mohl někdo říct nastupujícímu ministru pro životní prostředí, který proti uhlí brojí ještě před převzetím jmenovacího dekretu, aniž by zjevně tušil, která bije.
