Stanislav Balík: Máme inkarnaci starého státu, jehož hlavou je shodou okolnosti přímo volený prezident
Už jednou jsem zde odpovídal, že ti, kdo hledají kořeny monarchického a tatíčkovského pojetí českého prezidenství v T. G. Masarykovi, se nejspíš mýlí.
Jedním z důležitých momentů v této souvislosti je, že česká společnost v roce 1918 nutně netoužila po své republice či prezidentovi, ona dlouhá desetiletí či ještě delší dobu toužila po svém dobrém panovníkovi. Ze začátku ho zřejmě spatřovala i ve Františku Josefovi, jednom z nejmladších mocnářů, kteří usedli na náš trůn.
Ten skutečně ztělesňoval leccos z toho, co vědomě či nevědomě dodnes čekáme od prezidenta. Nebyl to středověký panovník-bojovník, jenž v čele svých vojsk porazí nepřátele a zažene je do dáli. Nebyl to ani barokní panovník trávící svůj čas na nekonečných bálech a honech či jinou kratochvílí. Svůj úřad pojal v zásadě byrokraticky. Roli císaře chápal jako nejvyššího úředníka země, panování pro něj znamenalo vyřizování spisů. Utápěl se v jednotlivostech, na jeho legendárním stole končila řada vlastně i absurdních stížností, žádostí, proseb jednotlivců a on k nim přistupoval s podobnou vážností jako k věcem války a míru, ke změnám ústavy apod.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
