Jan Studnička: Zkusme nebýt ti, kdo říkají: Eh, co je mi po Ukrajincích, víte, jak jsou drahá rajčata?
Říká se, že historii píší vítězové, a to je do jisté míry pravda. Rozhodně je pravda, že dějiny a jejich narativ se mnohem lépe píšou s odstupem několika dekád. Občas se ale s takovým odstupem otevře nějaká ta kritika, i vůči vítězům. Tady se nezachovali správně, tady nereagovali dostatečně rychle… A jistě, po bitvě je každý generál, ale myslím si, že bychom měli jako společnost zauvažovat nad tím, co o nás jednou řeknou naši potomci. Protože už jsme v podobné situaci párkrát byli a můžeme poměrně přesně odhadovat.
Když hitlerovské Německo zabíralo Sudety, celý svět věděl, že jde o akt agresivního, expanzivního, totalitního státu. Nikdo si reálně nemyslel, že Herr Hitler je kladná postava, která má nárok na to, co dělá. Když začali být perzekuováni židé, všichni o tom věděli. Do Ameriky proudily lodě narvané uprchlíky. Koncentrační tábor Dachau byl otevřen v roce 1933, celý svět slyšel, že třetí říše má internační lágry pro politické vězně a utlačované etnické, náboženské nebo sexuální minority. Všichni věděli, že je to špatně.
Ale znáte to, informace proudí ven pomalu. Pěkně jedna za druhou s odstupem, jedna navazuje na další, všechno tak nějak dává smysl. Německo je ve finanční a politické krizi, jasně. Nastupuje Hitler, to se dalo čekat, když je Německo tak v prdeli. Hitler utlačuje minority, ne asi, je to nácek. NSDAP zakládá koncentráky, ano, nic jiného jsme ani nečekali vzhledem k tomu, co se tam děje posledních pár let.
Všichni se dokázali shodnout na tom, že by se s tím mělo něco dělat, ale praktické, finanční a politické okolnosti se pletou západním státům pod nohy, takže nemají zrovna volné ruce. Navíc to není tak, že by veřejnost chtěla po svých vůdcích nějaký drastický zákrok, všichni mají spoustu svých vlastních státnických problémů a přidávat k nim války a mezinárodní incidenty zní jako další várka potíží, o které nikdo nestojí.
Bombardujte koleje
Když ve čtyřicátém čtvrtém Rudolf Vrba utekl z koncentračního tábora Auschwitz a dal dohromady svou slavnou zprávu o tom, co se děje ve vedlejším vyhlazovacím táboře, samotný dokument se vydal na svou vlastní dramatickou cestu na západ. Byl v tajnosti čten, přepisován, překládán. A popravdě nešokoval tak, jak by šokovat měl.
Čestnou výjimku představuje Winston Churchill, který podle svého tajemníka „dal ten nejkonkrétnější a nejstručnější rozkaz, jaký ho kdy slyšel dát”. Rozkaz zněl: „Bombardujte koleje, ať už se do Auschwitzu nedostane jediný vlak.” Ale opět zasáhly okolnosti. Důvodů, proč Spojenci něco neudělali s místem, kde během několika málo let zemřelo milion nevinných lidí, byla spousta. A byly to důvody praktické, ideologické a politické.
Kupříkladu peníze, potom odklánění se od bombardování vojenských strategických cílů. Ale třeba i to, že když jste jako hlava státu zatáhl do války svůj národ, který je z velké části taky antisemitský – a že takových bylo na světě víc – nechcete, aby to vypadalo, že vedete válku za záchranu židů. To je v podstatě politická sebevražda. Obzvlášť když se osmnáctiletí synové těch antisemitských rodičů chystají vylodit v Normandii. Jak budete pak truchlící rasistické matce vysvětlovat, že při vylodění nebyl dostatek bombardérů, protože jste nutně potřebovali zachraňovat židy v Polsku?
O osmdesát let později
Z dnešního pohledu všechny tyhle argumenty zní naprosto směšně. Morbidně. Jako gargantuovsky černá tragikomedie. Protože máme výhodu odstupu, můžeme soudit tehdejší lidi za jejich krátkozrakost, za jejich často makabrózní uvažování. Možná si ještě vzpomenete na ten moment, kdy jste byli dětmi, rodič nebo učitel vám poprvé vyprávěl o druhé světové válce a vy jste se na chvíli zarazili a ptali se: „Moment, takže tady je tenhle úplně evidentní záporák. Jako zlý čaroděj z pohádky. A zbytku světa trvá šest let, než s ním něco udělá?”
Je pravda, že situace tehdy byla nepřehledná. Zprávy o zvěrstvech se vršily postupně na citově otupělou veřejnost. Některým státům se dokonce podařilo zachovat si neutralitu i v takhle černobílém konfliktu a měly k tomu nejrůznější důvody. Ale žádná z těchto obhajob v dnešních očích neobstojí. Protože my dostaneme fakta najednou – třetí říše napadla svět, spáchala genocidu, tady není prostor pro polemizování.
Až se za osmdesát let bude probírat současně probíhající konflikt války na Ukrajině, lidi budou mít všechna fakta najednou. Nevyprovokovaná agrese, systematické znásilňování žen v populaci, deportace a převýchova dětí, útoky na nemocnice, jaderné elektrárny a kulturní instituce, mučení a ponižování zajatců… Až se to bude probírat, zkusme nebýt na té straně, která řekla: „Meh, co je mi po Ukrajincích, víte, jak jsou teď drahý rajčata?”
