Jefim Fištejn: Čínský vůdce v Moskvě aneb Mnoho ruského povyku pro co?
Návštěvy čínského vůdce Si Ťchin-pinga v Moskvě a současně japonského premiéra Fumia Kišidy v Kyjevě jako by potvrzovaly představu o tom, že multipolární světový řád se vrací k principu bipolarity, kde Čína a Rusko musí být brány v jednom balení. Možná tomu někdy tak bude, ale rozhodně na to vývoj zatím nevypadá. To ruský tisk se mermomocí snaží vykládat situaci tak, že mocný spojenec přispěchal na pomoc ohroženému Rusku a vytvořil s ním neporazitelný tandem. Je to typické přání otcem myšlenky.
Většina znalců se shoduje v tom, že závěrečná tiskovka neobsahovala závratné novinky. Peking má nadále dramaticky odlišný pohled na vznik nového světového řádu než Moskva. To se projevuje jak v mnohem umírněnějších postojích čínské diplomacie na světových fórech, tak při bližším ohledání i v samotných textech prohlášení doprovázejících tuto návštěvu. Zatímco Putin ve svém doprovodném slovu k návštěvě zdůrazňuje rusko-čínské spojenectví „v odrážení západní agresivity“ a snaží se z rozpoutání nynějšího ozbrojeného konfliktu obvinit Západ, předseda Si naopak podtrhává svou snahu o korektní mezinárodní vztahy a o zajištění bezpečnosti a suverenity všech zúčastněných aktérů sporu. Ani historické představy rádoby spojenců nejsou totožné. Putin má za to, že rusko-čínské vztahy se rozvíjí takřka bratrsky po dlouhá staletí, kdežto předseda Si navrhuje skromnější hodnocení: „Za 70 let existence soudobého Ruska a Číny se sice vyskytovaly různé problémy, avšak v posledních 20 letech převládá to dobré.“
Ruská federace, pravda, existuje všeho všudy něco přes 30 let, navzdory tomu Putin přemýšlí v kategoriích velkodržaví a staví se do pózy dědice velké říše, kdežto soudruh Si záměrně imperiální tóny tlumí. Vztahy těchto dvou zemí skutečně nejsou a sotva kdy budou rovné. Tytam jsou doby, kdy Rusko pokládalo Čínu za „mladšího bratra“. Dnes je jejich postavení nesrovnatelné. Zatímco loni přes 30 % veškerého dovozu do Ruské federace připadalo na Čínu a jiné zdroje, které by nahradily čínský dovoz, pro Moskvu neexistují, v čínském národním hospodářství celý ruský import činí pouhá 2 %, zbývajících 98 % připadá na Spojené státy, Evropskou unii a zbytek světa. Jinými slovy Čína je pro Rusko kriticky důležitým partnerem, zatímco obráceně to naprosto neplatí.
Slovní rozbor prohlášení obou státníků dokazuje, že ani jako historická postava není Putin pro Čínu nikterak mimořádně cenný. Číňan obecně přeje Rusku úspěch v prezidentských volbách, ale demonstrativně se vyhýbá označit Putina za budoucího vítěze prezidentského klání. Není ve světě nikoho, kdo by se domníval, že tato pracovní návštěva je setkáním dvou rovnoprávných partnerů. Pro čínského soudruha je to návštěva zdvořilostní, zatímco pro Putina osudová. Žadoní o to, aby ho vpustili do čínského světa a zachránili ho před světem haagským. Udělá všechno pro to, aby si udržel niku mladšího partnera Číny. Ta má nepochybně zájem na zachování putinského režimu, který pro ni vykonává drobnou špinavou práci – tu dodává levné přírodní suroviny, ondy poslouží jako hromosvod – to když kolektivní Západ zkritizuje Moskvu za porušování lidských práv, zatímco by mohl tepat Peking za pronásledování Ujgurů, obyvatel Hongkongu, vyhrožování Taiwanu atd.
Čínský zájem na stabilitě Putinova režimu ovšem není natolik bezpodmínečný, aby kvůli tomu riskoval západní sankce a ztrácel světová odbytiště. Čínský vývoz je totiž tvořen hlavně spotřebním zbožím a ten potřebuje bonitní odběratele. Platebně schopní konzumenti obývají hlavně Severní Ameriku a Evropu. Ztrácet taková odbytiště Čína v žádném případě nehodlá a solidarita s Ruskem jí za to nestojí. Takzvaný „mírový plán“ naznačuje, že předseda Si počítá s možností Putinovy porážky, proto se snaží zmrazit válku, zprostředkovat alespoň zastavení palby. Tomu slouží jeho záměr sdělit tuto pozici ukrajinskému prezidentovi Zelenskému hned po ukončení jednání s Putinem. Dobře přitom ví, že Putin sotva může tuto pekingskou nabídku přijmout: musel by přitom vlastnímu obyvatelstvu nějak vysvětlit, proč zastavil ofenzivu, aniž by dosáhl i těch nejmenších stanovených cílů, jako je úplné dobytí aspoň jedné ze čtyř anektovaných oblastí. Ani Zelenskyj nebude moct přijmout čínskou ideu o zmrazení konfliktu tváří v tvář vnitrostátním náladám žádajícím úplné osvobození země.
O tom, že Čína není Putinův věrný partner, svědčí i skutečnost, že Peking nikdy neuznal připojení Krymu k Rusku ani nedávnou anexi čtyř ukrajinských oblastí. Nelze pochybovat o tom, že by takové uznání bylo nečekaným darem Putinovu režimu, jenže v dohlednu není nic, s čím by se Rusko mohlo svému hostu odvděčit. Proto většina znalců tlumí jásot v souvislosti se současnou návštěvou.
