Viliam Buchert: Další strategická prohra Putina. To, co nikdy nechtěl, se stalo – Finsko je v NATO
Jedním z ruských důvodů války proti Ukrajině bylo tvrzení, že vlády v Kyjevě hodlají zažádat o vstup do EU. A to by prý bylo předehrou členství v NATO, což představuje pro Moskvu nepřekročitelnou mez. Ovšem právě konflikt na Ukrajině přispěl k tomu, že do Severoatlantické aliance teď vstoupilo Finsko (a hodlá tak učinit i Švédsko), což je pro Putina další strategická prohra. Mění se tím bezpečnostní architektura severní Evropy, posílí se ochrana pobaltských států i zpravodajské schopnosti Aliance a v případě přímého konfliktu NATO a Ruska by se pro ruské námořnictvo uzavřelo Baltické moře.
Finsko na rozdíl od mnoha jiných členů NATO mělo s Ruskem daleko více styčných bodů. Proto je jeho rozvod pro Moskvu bolestivější. Společná hranice měří 1335 kilometrů, což je z vojensko-strategického hlediska velmi významné. Před ukrajinskou válkou bylo Rusko šestým největším obchodním partnerem Finska. To od východního souseda odebíralo 60-70 procent roční spotřeby ropy a zemního plynu. Letos v lednu v případě ropy neodebralo nic. V Rusku měly finské firmy 300 dceřiných společností a investovaly zde kolem 10 miliard euro. Rusové pak měli (lépe řečeno mají) účast na některých důležitých společnostech v této skandinávské zemi. Čilá byla i vzájemná turistika. Většina toho je prozatím zmrazena.
Dobrá finská armáda
Přestože Finsko bylo oficiálně vojensky neutrálním státem, jeho armáda byla dobře vyzbrojená, funkční, byla to taková „ozbrojená neutralita“. Už po ruské invazi na Krym v roce 2014 posílila země spolupráci s NATO účastí na společných vojenských cvičeních (zejména v Norsku) na zemi, ve vzduchu i na moři. Finové již 30 let kupují americké zbraně a jen několik týdnů před začátkem invaze na Ukrajinu podepsalo dohodu o nákupu 64 moderních stíhaček F-35 v hodnotě 9 miliard dolarů. Společně se Švédskem (to má velmi vyspělé námořnictvo) dokážou dnes Finové s pomocí NATO kontrolovat perimetr Baltského moře, což je pro ruskou armádu do budoucnosti další možný problém. Skandinávská země se loni na podzim rozhodla i pro výstavbu bariérového plotu na ruské hranici.
Jak ale ve svém textu pro americký magazín Foreing Affairs připomněl bývalý švédský premiér Carl Bildt „je nemožné předpovědět, jakou zemí bude Rusko v příštích desetiletích, ale pravděpodobně z ní vzejde stát, který bude slabší z ekonomického a vojenského hlediska a zoufalejší a nebezpečnější z hlediska politického. Putinův režim – ať už je u kormidla on nebo někdo z jeho spolupracovníků – se pravděpodobně nevzdá svých imperiálních ambicí, dokud bude u moci. Tato skutečnost zásadně mění bezpečnostní úvahy Helsinek i Stockholmu. Zvýšení výdajů na obranu a vstup do NATO je zjevně jednou z částí odpovědi na novou bezpečnostní situaci“.
I když Finsko vstoupilo do NATO, bude pravděpodobně dál dbát na to, aby zbytečně neprovokovalo Rusko ohrožením jeho dlouhodobých bezpečnostních zájmů. Ruské síly a vojenská zařízení na poloostrově Kola – v bezprostřední blízkosti norského i finského území – mají totiž zásadní význam pro ruské strategické jaderné kapacity druhého úderu a Finsko je také blízko hlavního ruského populačního centra a průmyslového uzlu Petrohradu. Z těchto důvodů Finsko pravděpodobně nebude usilovat o trvalé umístění velkých jednotek NATO na svém území a země bude dál odmítat umístění jaderných zbraní.
Strach z Ruska přitom ale není pro Finsko ničím novým. Země strávila sto let v ruském impériu, než v roce 1917 získala nezávislost. V letech 1939-1944 pak zahynulo během dvou samostatných válek s Ruskem a v době druhé světové války přibližně 96 000 Finů a více než 400 000 lidí přišlo o domov. Finská armáda, bojující pod sněhovou pokrývkou a v hustých lesích, odrazila ruské útoky, ale následnou mírovou dohodou v roce 1948 ztratil stát přibližně 10 procent území. Navíc Finové byli donuceni přijmout pod tlakem Sovětského svazu neutralitu.
Musíme u toho připomenout, že podle expertů se Finsko (i Švédsko) v podstatě vzdaly své politické neutrality a neangažovanosti, tedy klíčových aspektů své národní identity, když obě země v roce 1995 vstoupily do Evropské unie. Jenže většina Čechů si nadále myslela, že Finsko je skutečně neutrální i dál.
Co všechno se změnilo
Letitá agresivní politika Ruska ale postupně změnila i pohledy Finů i na jejich neutralitu. Vyvrcholilo to po loňské ruské invazi na Ukrajinu.
Na začátku roku 2022 průzkumy veřejného mínění ve Finsku ukazovaly, že členství v NATO podporuje pouze 24 procent obyvatel. Čtyři dny po ruské invazi se však už pro vstup do aliance vyslovilo 68 procent a v květnu roku 2020 to bylo 76 procent. Dnes je to přes 80 procent. Při březnovém hlasování v parlamentu, který má 200 členů, hlasovalo pro vstup 184 zákonodárců, jeden se zdržel a pouze sedm poslanců bylo proti. Vstup do Aliance nebyl ani tématem v předvolební kampaně v parlamentních volbách, které se uskutečnily 2. dubna.
Všechno, co si Rusko v případě rozšiřování NATO (lépe řečeno nerozšiřování) v posledních třiceti letech přálo, se ovšem nestalo. Vývoj je přesně opačný. Moskva přitom opakovaně tvrdí, že Severoatlantická aliance se zavázala při jednáních o sjednocení Německa počátkem 90. let, že se nebude rozšiřovat na Východ. Zástupci Francie, Británie, USA a Německa se podle diplomatických dokumentů skutečně v březnu 1991 dohodli, že přijetí východoevropských zemí do NATO je „neakceptovatelné“. Ovšem nic takového nikdy nebylo podepsáno, byl to jen ústní příslib, který se nenaplnil zejména kvůli vzrůstající agresivitě Ruska. V roce 1999 byla přijata Česká republika, Maďarsko a Polsko, roku 2004 Slovensko, Bulharsko, Rumunsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko, v roce 2009 Albánie a Chorvatsko, v červnu 2017 Černá Hora, v roce 2020 Severní Makedonie a od letošního dubna je členem Finsko. Čeká se, že brzy vstoupí i Švédsko.
To všechno je něco, co Rusko nikdy nechtělo. Finsko je dalším důkazem.
