Petr Havlík: Studená válka nikdy zcela neskončila, jen má jinou podobu. Česko je pro Rusy pohádková země
Studená válka probíhala zhruba v letech 1947–1991. Byl to stav strategického soupeření, politického a vojenského napětí mezi komunistickými státy (sovětským východním blokem) a západním světem, tedy USA a jeho spojenci. Bipolární svět určoval vše. Ve studené válce ale nešlo o naprosto unifikovaný příběh, neboť se v každé ze zúčastněných zemí odehrávaly specifické děje, které jen překrývala jednotící propaganda a ideologie. Šlo také o střet konceptu západní liberální demokracie s totalitními praktikami Sovětského svazu a jeho satelitů.
Za symbolický počátek studené války bývá považován již Fultonský projev Winstona Churchilla z roku 1946, který v něm poprvé použil příměr o železné oponě. Churchill Stalinovi nikdy nevěřil a sledoval s velkými obavami Stalinův rostoucí apetit, který mimo jiné pohltil i prvorepublikovou podobu Československa. Americký prezident Ronald Reagan označil v osmdesátých letech Sovětský svaz za říši zla. Reagan Sověty uzbrojil a přetlačil ekonomicky. To byl klíčový důvod následného rozpadu východního bloku a posléze i Sovětského svazu, jehož nástupcem je Rusko.
Studená válka byla formálně ukončena 19. listopadu 1990 podpisem společného prohlášení šesti států Varšavské smlouvy a 16 států NATO. Stalo se tak v Paříži na konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tehdy jsme chtěli věřit tomu, že nový svět čeká jen období bezpečí, kooperace a prosperity. Rozpad východního bloku a následně Sovětského svazu se dnes jeví jako živelný, říká se divoký, spontánní, nikým neřízený. Opět platí, že průběhy proměn byly v různých zemích různé.
Některé sovětské politické a zpravodajské špičky zavětřily svoje životní šance a někteří si své další cesty vzhůru plánovali již od poloviny osmdesátých let. Naskytla se jim příležitost kapitalizovat svůj vliv a moc. Bývalé sítě KGB a GRU změnily fasádu, ale zůstaly činné, stejný obsah jen změnil formu. To platilo nejen o zemích bývalých sovětských satelitů, ale i o těch z demokratického západu. Nová vlna ruských aparátčíků navázala na své předchůdce a učitele. Mnozí z nich se zabetonovali na ambasádách po celém světě a uvědoměle plnili zadání z kremelského centra moci.
Za éry Jelcina došlo k bezprecedentnímu porcování medvěda. Byl to čas bezpráví. „Ty budeš mít hliník, já zase ropu, kolega z KGB plyn a společně budeme mít další podíly ve firmách, které budou dojit stát.“ Občas se někdo ztratil, někdo zahynul, někdo přesídlil do daleké ciziny. Oficiální ekonomika se propojila s tou šedou a s organizovaným zločinem. Vykrystalizovala vlivná skupina posttotalitních predátorů, která pochopila, po čem touží ruský občan a čím náhle velmi bohatý Rus osloví západní svět. Začalo se jim souhrnně říkat „noví Rusové“.
Ruské divoké devadesátky ukončil až nástup petrohradského Putina, který měl zkušenosti z pozice důstojníka KGB, konkrétně z mise v bývalé NDR. Velmi dobře ovládal způsoby dozoru a kontroly KGB vůči zpravodajským službám v sovětských satelitech a znal metody zpravodajské práce vůči Západu. Putin nechal pro jistotu jednoho z velmi viditelných oligarchů Michaila Chodorkovského zavřít do kriminálu a ostatním nabídl dohodu. Začali mu odvádět desátky. Tento způsob koexistence byl formou oligarchizace či lépe mafianizace státu, který Rusko skrytě uplatňovalo ve specifických soft verzích i v jiných zemích jako svůj rafinovaný exportní artikl.
Putin se stal postupně nejbohatším z bohatých, nejmocnějším z mocných, novodobým carem. Západ v té době s Ruskem čile obchodoval. Rusko bylo nejen zdrojem surovin, ale i velkým zajímavým trhem. Potlačování lidských práv a útlak občanské opozice byly v rozhovorech s Putinem nepodstatnými tématy. Putin si pro jistotu nechal změnit ústavu, aby mohl vládnout doslova neomezeně. Probouzel v Rusech vlastenectví a hrdost, využíval k tomu nejen sovětské symboly, ale i ruské pravoslaví.
Putinismus se stal novou vírou, legitimací pro Rusko ve 21. století. S použitím bezmezné propagandy se Putinovi vše dařilo, pro nezasvěceného pozorovatele až neuvěřitelným způsobem. Ruští proputinovští jestřábové (silovici) mezitím připravili a spustili koncept hybridní války. Nechali se inspirovat dávnými čínskými mistry války (Sun-c´, 6. stol. př. n. l., Umění války). Gerasimova doktrína nabádá k infiltraci a následné destabilizaci ve vybraných zemích, s nimiž Rusko tak či onak stále soupeří. A platilo to vždy, tedy i dávno před „speciální operací“ ruské armády na Ukrajině.
Nejmajetnější ruští oligarchové se v uplynulých dvaceti letech stali příslušníky globální elity, celebritami s bezmeznými možnostmi. Nakupovali nemovitosti na jihu Francie, v Londýně, v USA… S jídlem rostla chuť. Zadal si s nimi kde kdo. Alexandr Lebeděv (bývalý agent KGB) a jeho syn se přátelili s tehdejším starostou Londýna Borisem Johnsonem, Oleg Děripaska měl velmi blízko k bývalému americkému senátorovi Bobu Dolemu, Roman Abramovič byl majitelem fotbalového klubu FC Chelsea.
Podobných případů jsou desítky (či spíše stovky), a to přestože západní zpravodajské služby musely dobře vědět, kdo je kdo. Zřejmě platilo pravidlo o tom, že kapitál nemá hranice a byznys je byznys. Skryté offshorové identity v daňových rájích ukrývají jistě mnohé. Ruská elita utrácela za vlivové akvizice mnohem více než za transparentní investice (podobně postupuje i Čína). Zájem měla (a stále má) o média a komodity kritické infrastruktury. Tyto výsadky používá jako nástroje hybridní války. Západ podcenil vliv nové vrstvy východních zbohatlíků, který jej systematicky psychologicky nahlodával. Společenské degradační procesy začaly působit na obou stranách bývalé železné opony.
Ne náhodou Rusové skrytě podporují různá nacionalistická uskupení po celé Evropě, ale i některé „občanské aktivity“, které například požadují bezmeznou a okamžitou ekologizaci energetiky, potažmo celé ekonomiky. Aktivisté srdcaři ani nemusí tušit, že jim někdo u řeky Moskvy tleská. Svoji roli sehrává i nonstop fungující trollí farma v Petrohradu, neboť velmi účinnou součástí hybridní války je i válka kybernetická a informační. Ve finále je zadání jednoduché, a sice to, aby nikdo nevěřil ničemu a nikomu. Rusové využívají nejen svoje aktivní a spící agenty, ale také spojence ze zemí bývalého východního bloku. Znají jejich kompletní story nejlépe ze všech. Kromě jiného je to i možná účinná forma, jak obejít sankce.
Rusko (potažmo Sovětský svaz) mělo vždy specifický zájem o Česko. Rusové věděli o českém panslavismu a uměli s tím hrát. Rusové znali tradice a kapacity českého průmyslu a byli si vždy vědomi naší strategické polohy. Sovětští poradci ovlivňovali Česko (respektive československou politiku) již v Benešově éře, který jim (bohužel) cestu k převzetí moci usnadnil. Sověti přímo řídili naše komunisty, a to vždy, včetně šedesátých let. Svoje vazby a kontakty si ponechali i po pádu železné opony a odchodu okupačních vojsk. Česko zůstalo jedinou zemí východního bloku, v jejímž parlamentu byla dlouhých 30 let po pádu režimu zastoupena komunistická strana. Také jsme byli ještě nedávno zemí s proruským a pročínským prezidentem republiky.
Česká republika se stala pro řadu mocensky a finančně vlivných Rusů doslova pohádkovou zemí. Čarovná moc peněz fungovala, a to v prostředí minimální jazykové bariéry jako ideální předsíň na Západ. Rusko se nyní ocitá na hraně či spíše za ní, neboť ukrajinská válka změnila mnohé. To ovšem neznamená, že zmizelo z mapy světa, včetně jejího otevřeného i neviditelného vlivu, včetně toho vlivu, který měli a stále mají reprezentanti „nových Rusů“ (a jejich spojenci) v Evropě a v jiných částech světa.
Studená válka nikdy neskočila, má jen jinou podobu. Bipolární svět změnil svoji tvář, zejména tím, že je na scéně další silný hráč – komunistická Čína.
„Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co, strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.“ Citát z knihy Válka s mloky, Karel Čapek (1890–1938).
