Viliam Buchert: Nejoblíbenější hrou milionů Čechů je teď Hra na nepřítele lidu. Přivede nás do průšvihu?
Pamatujete na kampaň Chvilka pro rezignaci, která trvala mezi lety 2018 až 2021 dlouhých 1041 dní? Požadovala odstoupení Andreje Babiše z funkce premiéra a organizovali ji aktivisté z organizace Milion chvilek pro demokracii. Jejím vrcholem byly dvě statisícové demonstrace na pražské Letné v červnu a listopadu 2019, na kterých zaznělo, že tehdejší strany opozice by měly více spolupracovat a pak ve volbách Babiše vystrnadit ze Strakovy akademie. Mnozí pochybovali o tom, že podobný postup je možný. Stal se ale skutečností a dnešní vládní pětikoalice je výsledkem těchto snah. Teď už delší dobu zažíváme další aktivistickou kampaň – a opět za odstoupení vlády. Tentokráte té, kterou vede Petr Fiala.
Už u kampaně za odstoupení Babiše si velká část veřejnosti, ale i některá média, jednoznačně označkovala takzvaného nepřítele lidu. Tím byl tehdy trestně stíhaný předseda vlády. Je zajímavé, že dnes si aktivisté za nepřítele lidu nevybrali jednu osobu, on se totiž odměřený profesor Fiala na to skutečně moc nehodí. Lepším terčem je pro ně celá vláda.
Iniciativy se sice chopili různí hráči z opoziční šachovnice, ale kromě parlamentních stran se s největším ohlasem setkává právník Jindřich Rajchl, předseda strany PRO, na jehož demonstrace chodí desítky tisíc lidí. Jak bývá v podobných případech obvyklé, je Rajchl kdekým označován za tajtrlíka a podivnou bytost, která se vlamuje do dveří, ve kterých nemá co dělat. Je ale nebezpečné podceňovat jakoukoli opozici. Zejména když se Fialova vláda i vlastními chybami ocitla ve velmi těžké situaci.
Přečíst u toho všeho obvyklý poker face předsedy vlády Petra Fialy není jednoduché. Snaží se ho držet za každých okolností a vyvolat tak dojem, že granáty, které vybuchují kolem jeho kabinetu, nejsou důležité. Jenže i sám Fiala přiznává, že prosadit některé věci ve vládní pětikoalicí je složité, ne-li nemožné. Když k tomu připočteme někdy málo srozumitelnou komunikaci ministrů, stala se vláda sama sobě tvrdou opozicí.
Naopak přečíst bouřlivé myšlenkové pochody pana Rajchla není tak těžké. Vidíme je u každé demonstrace jasně. U něj je spíše otázkou, zda vše jen umně nepředstírá. Tak či tak, vládní tábor si právě jeho mezitím ocejchoval na nového nepřítele lidu. Stačilo pouhých několik týdnů, aby v této unikátní pozici vystřídal jistého Ladislava Vrabela, který rychle ztratil protestní půdu pod nohama.
Útočit na vládu přitom není tak těžké. Nemusíte u toho být nijak originální a přemýšlivý.
Některé strany vládní pětikoalice například říkaly, že rozhodně nebudou zvyšovat daně. Dokonce to tvrdily i v době, kdy už bylo jasné, že díry v rozpočtech nepůjde zalátat jinak. No a před několika dny unikl údajně analytický materiál, který s tím počítá i ve vysoce citlivých položkách jako je voda či teplo. Zda se tak stane, nevíme, ale když ministr financí Zbyněk Stanjura v televizi vysvětloval, že to bude jinak, měl uši rozpálené do ruda. Jako kdyby učitelka chytla školáčka při nepravosti.
Dlouho bylo také popisováno, jak to bude s valorizací důchodů. Ale není. Dlouho se říkalo o kolik dostanou přidáno učitelé a další pracovníci ve vzdělávání. I to už je jinak. Ministři také zapomněli, že existují starostové obcí a měst a o rušení pošt a finančních úřadů se lidé zvolení v regionech dozvěděli z médií.
Co s tím a co teď?
Pokud chce Fialova vláda udělat zásadnější reformní kroky, měla by k nim přistoupit letos. Mohla by u toho také požádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru, což by její mandát opět potvrdilo. Příští rok nás totiž čekají volby do Evropského parlamentu i krajské a senátní volby a na velké změny v té době už nebude čas a odhodlání.
Bez ohledu na to ale víme, kdo jsou nepřátelé lidu. Můžeme si v tom každý zahrát svoji vlastní hru. Výsledek dopředu známe, záleží jen na tom, na které straně barikády stojíme.
