Nedělejme z nového zákona o domácím násilí kulturní válku. Pojďme se postavit na stranu týraných obětí
Na půdě Poslanecké sněmovny se už skoro rok řeší zákon, který by měl pomoct obětem domácího násilí. Iniciativa vzešla z poradních orgánů Úřadu vlády ve spolupráci s neziskovým sektorem. Má podporu vládní zmocněnkyně pro lidská práva a poměrně velkého počtu koaličních a opozičních poslankyň a poslanců. Už několik týdnů je zákon připraven. Co konkrétně řeší a proč je tak důležité s jeho předložením nečekat?
Ten čas letí. Brzy to bude rok od momentu, kdy jsem se rozhodla po schůzkách s koalicí Nena (neziskové organizace Profem, Rosa a Acorus), že udělám všechno pro to, aby byl prosazen zákon o domácím násilí. Zákon, který by měl řešit různé životní situace přeživších.
Hned na začátek je nutné si uvědomit, že se jedná o oběti. O někoho, kdo je nezpochybnitelnou obětí, o někoho, ke komu dorazí policie, třeba kvůli probíhající tzv. domácí zabijačce, kde dojde k vykázání… o někoho, kdo čelí třeba ročnímu stalkingu. Tedy o případy, kdy nejde pochybovat o tom, zda si to oběť „náhodou nevymyslela”, nebo kde nejde mudrovat o tom, zda „nepočkáme na rozsudek soudu”.
Zákon zavádí definici domácího násilí tak, aby si tento patologický jev ve společnosti OSPOD, Policie ČR, soudy, lékařské či nelékařské pomáhající profese a další zapojení v systému nevykládaly jinak než ostatní. K tomu, zda k násilí nedocházelo, se nově bude muset přihlížet při úpravě poměrů k nezletilému dítěti, stejně jako při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů. Takže třeba taková naše Popelka z nedávného komentáře Michaely Studené by měla na víc než na rohlíky pro děti. Třeba i na všechny ty terapie, které musí absolvovat.
Je v něm spousta velmi užitečných věcí, které praxe potřebuje. Při vykázání násilné osoby bude například nově muset policie zabavit i jeho či její zbraň, střelivo a související doklady. Zní to jako něco, co se už dělá? Někdy ano. Ale ne povinně. A věřte mi, znám neuvěřitelné příběhy, kdy někdo v systému neudělal to, co bychom považovali za samozřejmé… a dopadlo to doslova tragicky.
Mám starost
Proč to sem všechno píšu? Protože mám starost. Je to dobrý zákon, pomohl by spoustě lidí. A každý den, kdy neplatí, existuje velké nebezpečí, že někomu ublíží současný systém – že nedostane pořádné finanční vypořádání. Že doba vykázání 10 dnů nebude stačit (proto navrhujeme 14). Že bude nařizována mediace mezi dvěma lidmi, kteří si nejsou v rámci svého vztahu rovni, a tomu „dole” to bude ještě víc a víc ubližovat. Ten zákon neřeší výši trestů, neřeší ani znásilnění, on dokonce ani neřeší to, co se děje na začátku celého procesu – správnou identifikaci toho, co se děje. Řeší všechno po tom.
Mám starost (a moje prohlubující se vráska na čele ve 31 letech tomu budiž důkazem), že z toho bude kulturní válka, a vznikne tak nekonečná debata o tom, co všechno je znásilnění, co všechno je ve vztahu normální. Není to potřeba. Prosím, nedělejme ji z toho. Pojďme pomoct lidem, kteří mají konečně hlas. Pojďme stát na straně zvláště zranitelných obětí tak, jak nám ostatně v rámci trestního řízení ukládají již platné zákony. Spojuji s tím svou politickou budoucnost a je to zvláštní, strach z toho nemám. Poslankyní být nepotřebuji, dotáhnout naopak věc, kterou můžu pomoct ostatním, to teda jo. To chci a potřebuji.
Děkuji za podporu, kterou ve společnosti cítím.
Autorka je spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem a poslankyně hnutí STAN
