Zneuznaná Alena Mornštajnová, nově též zlodějka příběhů, si opět stěžuje: na Literu, na kritiky, na všechno
„Posaď se k nám, necháme tě vymluvit,“ zpívají Buty v prastaré písničce Mám jednu ruku dlouhou. Zmíněný přístup aplikovala i novinářka týdeníku Respekt v šestistránkovém fanouškovském rozhovoru s Alenou Mornštajnovou, který vyšel právě dnes. A je to čtení podobně bolestné jako spisovatelčin nový román Lež v domě, pardon, Les v domě, jehož kritiku Reflex na svých stránkách přinese (s největší pravděpodobností) příští týden.
Napsal ji nakladatelský redaktor a literární publicista Kryštof Eder, který se českému literárnímu mainstreamu dlouhodobě věnuje. Dovolte mi hodit vábničku a z jeho recenze citovat: „Samostatnou kapitolou Lesa v domě – a vůbec všech knih Aleny Mornštajnové – je jazyk. Jeho primárním úkolem je posouvat kupředu pádivý děj. O to víc však bije do očí, když se protagonistka o něco takříkajíc pokouší a mezi frázovitou, banální slovní hlušinou se mihne například zmínka o ‚snech, které byly skutečnější než nejopravdovější skutečnostʻ či přiznání, jak cácoru děsila představa, že by měla ‚sama samotinkáʻ nastoupit do autobusu. Protagonistka se románem protrpí. Jestli je autorčiným záměrem, aby podobně trpěl i člověk s elementárním citem pro jazyk, je to vypravěčský trik natolik záludný, že jej má šanci prohlédnout vskutku málokdo.“
Nepřiznaná vykrádačka
Problémů aktuální knihy bývalé překladatelky harlekýnek je nepočítaně. Jeden zvláště frapantní předevčírem odhalila literární kritička hodná toho jména Eva Klíčová v Alarmu, kde vyčerpávajícím způsobem upozorňuje na (nejen motivickou) podobnost autorčina románu s někdejší osobní výpovědí výtvarnice a komiksové tvůrkyně Toy Box. Ta se v roce 2019 v Alarmu rozhodla popsat následky, jež na ní zanechalo sexuální zneužívání blízkou osobou v dětství, a její silný, nesmírně smutný, vlastně zdrcující text byl tehdy široce sdílen a citován médii i na sociálních sítích. A jak píše Eva Klíčová, „právě zde už se totiž objevuje onen povědomý dvougenerační domek se zlými prarodiči, mladá, často nepřítomná matka, přízračný les, dědeček, pachy, panenka…“
Prostě klasická nepřiznaná vykrádačka, již Eva Klíčová v závěru svého obsáhlého článku právem hodnotí z morálního hlediska, ale zároveň se, za pomoci trefných příměrů typu „Mornštajnová s jistou nadsázkou pracuje trochu jako Midjourney“, obšírně věnuje literárním kvalitám díla: „Tolik očekávaná románová novinka nakonec budí dojem, že je příliš závislá na nedávno zpracované autentické osobní zpovědi, aniž by k ní přidávala něco cenného. Navíc kvůli tomu sama sobě podráží nohy v kýžené překvapivosti zápletky. (…) Výsledek připomíná creepypastu, což je vlastně lidová slovesnost digitálního věku, která je v něčem podobná městským legendám – plná zmizelých dětí, koster, děravých nelogičností – vše primárně ustrojené k vyvolání děsu. (…) Chybějící linie, nevěrohodné projevy, generické dialogy, nereálný kontext.“
Nečetla jsem, neviděla, ale ráda odsoudím
Literárním kvalitám Lesa v domě ať se však obšírněji věnují jiní. Po ránu mě totiž nadzvedl rozhovor s Alenou Mornštajnovou v čerstvém Respektu, vedený tak, aby jedna ze tří momentálně nejpopulárnějších a nejprodávanějších českých autorek (Kateřina Tučková a v závěsu Radka Třeštíková jsou ty zbylé, jak čtenáři vědí) zazářila jako vědoucí prorokyně, jež prohlédla nehostinné literární kuloáry. Ani jedna přitakávací, bezzubá otázka nepřišla nazmar. Mohla tak zaznít zasvěcená kritika před týdnem udělených cen Magnesia Litera ve smyslu „přímý přenos z vyhlášení cen mi unikl“; „ nicméně téměř žádný z těch titulů jsem nečetla“, přestože hned počátkem následující odpovědi bestselleristka paradoxně tvrdí: „...snažím se samozřejmě sledovat, co u nás vychází“.
Alenu Mornštajnovou, jejíž knihy bývají opakovaně nominovány na čtenářská ocenění typu Český bestseller, Čtenářská anketa Kniha roku nebo Cena Česká kniha, ale odborné poroty je nechávají ležet, též překvapilo, „že Knihou roku se stala sbírka, kterou v její vlastní kategorii přeskočil Petr Hruška“, že se neobjevil „v zemi, kde se poezie příliš nečte, natolik významný titul, který by se stal Knihou roku“. Sbírka poezie nevyhrála poprvé (RukopisBohumily Grögerové takto zvítězil roku 2009), ostatně stává se též, že ocenění Kniha roku, pro něž hlasuje širší odborná veřejnost, zpravidla dvě až tři stovky spisovatelů, překladatelů, recenzentů, redaktorů atp., připadne jinému dílu, než které mezi nominovanými vyzdvihnou v jednotlivých kategoriích Magnesie Litery pětičlenné odborné poroty. Předloni tak třeba byla Kniha roku, Shakespearova Anglie Martina Hilského, v kategorii naučné literatury „poražena“ publikací Desatero smyslů biologa Jaroslava Petra, Kniha roku 2019 – Hodiny z olova Radky Denemarkové – pak nestačila v kategorii prózy na Teorii podivnosti Pavly Horákové atp.
Finální úder poučeným čtenářům literatury pak žena, jež „téměř žádný z těch titulů nečetla“, zasazuje nařčením „Nechci nikomu křivdit, ale myslím, že hodně lidí, kteří pro vítěznou knihu zvedli ruku, ji možná ani neznalo“. Podle sebe soudím tebe?
Napětí a zraňující slova
Podobně jako literární recenzent a (zneuznaný?) spisovatel Ondřej Horák, který před týdnem v Lidovkách opět, věrný svému již poněkud únavnému úzu, ve věci cen Magnesia Litera naděloval stylem padni komu padni, se pak Mornštajnová podivuje, že čtenářsky vděčná novinka čerstvé laureátky Státní ceny Kateřiny Tučkové chyběla v nominacích na nejlepší prózu. Inu, Bílá Voda nefigurovala ani v „longlistu“ dalších porotou doporučovaných knížek, chvályhodně nově zavedeném zlepšováku letošního ročníku Litery. Tam ostatně chyběl i román Tolik popela Ondřeje Štindla, čerstvého vítěze národního kola Ceny Evropské unie za literaturu, a není na tom nic divného – každé ze zmíněných ocenění má jiný účel, jiná pravidla, jinou porotu.
Autorčina dosebezahleděnost z rozhovoru čiší do takové míry, že z něj činí nesnesitelné čtení. V Respektu tvrdí například: „V literatuře existují dva proudy. Jsou autoři, jejichž knihy jsou kvalitní, dobré – a čtenářsky úspěšné. Ale tím pádem jsou v některých očích ‚znehodnocené‘. A potom jsou tu autoři, kteří literaturou žijí, píší podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, mají vlastní představu o literatuře, ale jejich knihy nejsou prodejně úspěšné tak, jak by si představovali. A tyto dva proudy nemohou nikdy splynout; ani v historii, ani dnes. Moje knížky mají čtenáři rádi, prodávají se, takže se mi to dobře mluví, dostala jsem šanci se literaturou živit. To ale ve zdejším malém literárním prostoru způsobuje napětí. A pak mohou padat zraňující slova i z okruhu lidí, kteří sami knihy píší, a to mě mrzí.“
S minimem invence získat kladné body
Mornštajnová v rozhovorech dlouhodobě naznačuje, že se jí nedostává přízně literární kritiky – snad s výjimkou Jiřího Trávníčka, Radima Kopáče nebo Aleše Palána, s jehož zcela nekritickou, snad až podlézavou včera publikovanou recenzí se můžete seznámit na Aktuálně – výhradně z toho důvodu, že je přespříliš populární. V Respektu ovšem její samolibost a nedoceněnost vyhřezne na povrch několikrát, mj. v pasáži „nevadí mi kritiky od recenzentů. Ale mrzí mě, když negativní reakce přicházejí od kolegů ze spisovatelské branže“. Jako by nevěděla, jak často jsou čeští recenzenti sami autory knih – platí to mimochodem u všech v tomto článku dosud zmíněných literárních publicistů s čestnou výjimkou Kryštofa Edera.
Hranice jájínkovství
Nerada odbíhám od tématu, ale k podobným tlakům zneuznaných autorů, nespokojených nakladatelských redaktorů a nenasytných pracovníků PR na novináře dochází čím dál častěji – jako by covid zvedl stavidla, aby se agresivní propagační e-maily, večerní telefonáty a protislužbičky mohly hrnout. Pamatuju si, jak se mě sama Alena Mornštějnová, když jsme se před pár lety lety seznámily na Světě knihy, vyčítavě ptala, proč v Reflexu její knihy ignorujeme.
Naposledy dnes ráno mi jistý nakladatel napsal káravý e-mail s dotazem, proč nechci pořídit rozhovor s jednou „nedoceněnou spisovatelkou“, jejíž knihy vydává, aby mě vzápětí „srdečně pozdravil z USA, kde promuje dva své romány“, s tím, že se také „cítí být v Čechách naprosto nedoceněný“. Když jsem pak minulý týden označila jednoho čerstvého laureáta čtenářské ceny za „enormně schopného marketéra“, protože vím, jak obratně dokáže získat hlasy četných čtenářů svých knížek a jak oslovit redaktory, zaslal mi onen ješita uražený e-mail s žádostí o recenzi své tvorby, e-mail obsahující věty typu „Mí fanoušci jsou z mých knih nadšení“. Ano, bez ostrých loktů to nejde a drzé čelo lepší než poplužní dvůr, ale jájínkovství by mělo mít jisté hranice, aby se autoři stepující v oblaku trapna neproměnili v politováníhodné, od reality odtržené figurky, které neznají své místo.
Dostávám se k závěru litanie, mějte ještě strpení a dovolte mi poslední konstatování. Jeden aspekt totiž mají rozhovor s Alenou Mornštajnovou v Respektu a její nový román společný: nabízejí svým čtenářům možnost se bez velkého přemýšlení s něčím ztotožnit a odplivnout si při četbě povrchního odsouzení tím směrem, kde tuší pomyslného viníka situace (v případě Magnesie Litery intelektuály odtržené od reality). Jak píše Kryštof Eder a jak si brzy přečtete v tištěném Reflexu, „při pohledu na autorčinu bibliografii už se lze jen stěží ubránit dojmu, že Alena Mornštajnová prostě jen hledá témata, na nichž s minimem autorské invence získá kladné body. Takřka každý má přece jasný názor na to, že komunistický režim byl špatný, že nacistické řádění bylo odporné a že to, co se v nejnovějším románu děje cácoře, je zcela odsouzeníhodné. Jestli si to však máme připomínat prostřednictvím podobně nanicovatých románů, jakým je Les v domě, je to dost smutné.“
