Viliam Buchert: Za 17 let máme 17 ministrů školství. V reformách vzdělávacího systému politici selhávají
Existuje snad jedna jediná věc, s kterou má velmi bohatou životní zkušenost úplně každý člověk – škola. Jako žák a student, nebo jako rodič. A celý život slýcháme, co by se ve škole dalo dělat lépe a jinak, co chceme a co nechceme. Pokud se má ale ve vzdělávacím systému něco změnit k lepšímu, musí se k řešení přistupovat v dlouhodobém horizontu. Vzdělávání je totiž jako obří tanker, rozjíždí se a brzdí hodně pomalu. Jenže řízení českého školského systému je od revoluce v roce 1989 naprosto nekoncepční. Úplně všechny vlády se zaklínají důležitostí kvalitního vzdělání. Dalo by se proto čekat, že na ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy budou vždy nominovány těžké váhy s velkým politickým vlivem. Opak je pravdou. Několik výjimek bychom sice našli, ale jinak je ministerstvo sídlící na pražské Malé Straně spíše hračkou v rukou vlád.
Ministrů a ministryň se na tomto postu vystřídalo od vzniku samostatné České republiky víc, než máte dohromady prstů na rukou i na nohou. A další změna přichází teď, kdy by měl končícího Vladimíra Balaše vystřídat Mikuláš Bek. Přitom pochybuji, že většina obyvatel by si vůbec vybavila jméno pana Balaše. Jenže tomu se nelze divit.
Například v roce 2007 mělo Česko za jeden jediný rok čtyři ministry školství! To byl naprostý personální horor. Ale za posledních 17 let i s panem Bekem (pokud se šéfem resortu stane) budeme mít sedmnáctého ministra. Otázky jsou proto nasnadě: začne se opět reformovat jinak nebo se bude reformovat už reformované? Bohužel nevíme, nejpozději za dva a půl roku to opět mohou změnit další volby.
O politických názorech a preferencích některých šéfů českého školství můžeme mít oprávněné pochybnosti, ale aby někdo něco mohl změnit, potřebujeme na to čas. Petra Buzková (ČSSD) vydržela kdysi na postu celé funkční období a něco se jí skutečně podařilo změnit v regionálním školství. Robert Plaga (ANO) se také snažil o hlubší reformy v minulém volebním období, ale zdržovaly ho u toho nekonečné hrátky s jeho vlastním hnutím.
I nového ministra čekají úkoly, které nebude lehké splnit. Má to několik důvodů. Přestože to tak nevypadá, mnozí učitelé přistupují k jakékoli změně hodně konzervativně. Vlastně nic moc měnit nechtějí. Vyžadovalo by to z jejich strany více práce a aktivity. Jistěže, kromě toho na každé škole najdete i perfektní pedagogy.
V současnosti se připravuje revize vzdělávacích programů, které nahradily klasické osnovy na základních školách, což se dá velmi zjednodušeně přeložit tak, aby se děti neučily zbytečnosti. K tomu musíme říci – konečně. Ale stane se to konečně?
Dále probíhá jednání o změně maturit a jednotných přijímacích zkoušek či zajištění dostatečného počtu míst na středních školách při nástupu aktuálních silných ročníků žáků devátých tříd. Zastavím se u toho posledního. Jak fungují kraje a obce (ty tohle mají na starosti), když jsou po 15 letech překvapeny, že na střední školy právě míří silnější populační ročníky? Vždyť to bylo vidět předtím na mnoha místech země už ve školkách. Na co se čekalo? Proč se to neřešilo?
Nový ministr vstupuje také na minové platové pole. Tím je slib navýšení mezd pedagogických pracovníků na 130 procent průměrné mzdy. Jenže teď už se to týká pouze učitelů, ne například jejich asistentů nebo školních psychologů. Zmiňovaných 130 procent mělo být vždy odvozeno od průměrné mzdy z předminulého roku, jenže to při projednávání ze zákona vypadlo. Jak se tedy poměr bude vypočítávat? Podle kterého roku? Jak na to bude reagovat ministerstvo financí, když máme tak velké problémy s rozpočtem? Rozplyne se postupně slib někde v nekonečném politickém mumraji?
Problémem vzdělávání je, že do vlastního řešení může vstoupit každý. Každý máme přece názor na to, jak se vzdělává naše dcera nebo syn, naše vnučka nebo vnuk. Bylo by dokonce velmi nezodpovědné se o to nezajímat a neřešit to. Navíc jsme to už každý zažili a víme, který učitel byl dobrý a který nás nenaučil nic. Přece musíme tomu rozumět! I když tomu někdy nerozumíme…
Školství je velký společenský ring, ve kterém by měl naše opakované zápasy se systémem koučovat politik (v našem případě ministr či ministryně školství) s originálními názory a nápady. To se neděje, protože nekonečný cirkus s výměnami na postu ministra školství trvá už příliš dlouho. Hovořit pak o tom, že právě vzdělávání nás přivede alespoň pod vrchol konkurenční pyramidy ve světě, působí směšně.
Text vyšel jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
