Pavel Páral: Rostoucí platy mohou způsobit víc starostí než radostí
Hrozba mzdově inflační spirály, kterou vytáhl před pár dny v České televizi člen bankovní rady ČNB Tomáš Holub, vytáčí do běla odboráře dožadující se dorovnání mezd minimálně na cenový nárůst za poslední rok, ale i mnohé další čerstvě vykvašené makroekonomy samouky, podle nichž za inflaci přece nemůže růst mezd, když ty reálně klesly. Je prý čistě nabídková a vznikla šokem z růstu cen dovážených energií a neochotou vlády zavádět cenové regulace. Nyní se na ní prý kapsují a dál ji pohánějí zločinní kapitalisté, kteří si zvyšují zisky, a chudý lid strádá.
Úspěšné šíření těchto bludů je poměrně překvapivé, přestože Česko skutečnou inflační vlnu v moderní historii vlastně nikdy nezažilo. Inflace sama o sobě je totiž poměrně jednoduchý jev, při němž se narovnává narušený poměr mezi množstvím peněz rozesetým mezi lidmi a firmami s množstvím vytvořených statků. Když do ekonomky napumpujete více peněz, než je proti tomu nabídková strana ekonomiky schopna dodat produkce, ceny začnou růst. Tomu se říká poptávková inflace. Pokud z nějakého důvodu propadne výroba a dostupnost zboží a dalších statků a peněz je v ekonomce stále stejně, ceny také začnou růst. A to je inflace nabídková.
Velké inflační vlny málokdy vznikají čistě jen na jedné straně ekonomiky. Tak to bylo i při slavné ropné inflaci v sedmdesátých letech, kdy arabské státy zablokovaly dovoz ropy do USA a dalších západních zemí. Ty ovšem v té době procházely obdobím velmi uvolněné měnové politiky nízkých úroků a vysokých rozpočtových schodků, takže v ekonomice bylo hodně peněz a slušný blahobyt. Firmy tak dokázaly zvýšené náklady na energie prosadit do cen zboží, aniž by se výrazně snížila jeho prodejnost. Zvedly zisky a vydělávaly. Aby mohly vydělávat ještě více, potřebovaly pracovní sílu, kterou musely zaplatit. Mzdy tak rychle rostly s cenami. Nákladový šok z cen ropy odezněl, ale náklady firmám dál rostly kvůli rostoucím mzdám a zase se propisovaly do cen, protože všichni si zvykli, že ceny rostou, a příliš nízké úroky tomuto vývoji nijak nebránily.
Této druhé fázi růstu cen se pak říká mzdově inflační spirála. Prostě vysoké ceny vyvolávají požadavky na zvýšení mezd, firmy díky schopnosti dostat vyšší mzdy do cen a ještě na tom vydělat, přidávají a zase zvyšují požadavky na další růst mezd. Přetrhnout tuto spirálu je obtížné a bolestivé. Stojí obvykle prudký propad ekonomiky a nárůst nezaměstnanosti vyvolaný masivním růstem úroků.
Varování Tomáše Holuba je v tuto chvíli, bohužel, velmi relevantní. Většina lidí skutečně zaregistrovala cenový šok až v roce 2021, kdy kvůli nedostatku plynu začaly růst ceny energií a výrobu brzdil covidový výpadek dovozů z Číny. Zejména v případě čipů, ale i dalších polotovarů a surovin. Jenže v ekonomice bylo na inflaci zaděláno už dlouho před tím. Od poloviny minulé dekády rostly mzdy v Česku velmi rychle a jejich tempo výrazně překračovalo růst produktivity práce. Vymizela nezaměstnanost. Volných míst bylo násobně více než uchazečů o práci a zdálo se, že stromy blahobytu porostou do nebe. Co to znamená, se jako první ukázalo na nemovitostech.
Vysoká kupní síla a hypotéky s extrémně nízkými úroky vyhnaly ceny bytů do astronomických výšin a překonali jsme i většinu západních zemí. Pak začaly pomaličku růst i další ceny. V roce 2018 začala inflace stoupat ke třem procentům a těsně před covidem byla skoro na čtyřech. Rusnokova bankovní rada na to reagovala velmi slabě, maličkým růstem úrokových sazeb z 0,25 procenta na 2,25. A pak přišel covid a sražení úroků zpět na 0,25. Jenže platy dál masivně rostly, přestože ekonomika se propadala a kupní síla byla ještě podpořena výrazným snížením daně z příjmu a na přelomu let 2020 a 2021 obnovily ceny zase pozvolný růst. Dlouho před vnějším cenovým šokem. Reakce ČNB byla laxní. A pak to v létě přišlo a doteď se z toho vzpamatováváme. Ceny prudce vyskočily v celé Evropě, ale někde více a někde méně. Jestli něco spojuje země s vysokou inflací, tak to není měna, kterou používají, jak se opět mýlí bojovníci za euro, ale předchozí dlouhodobý masivní růst mezd typický pro postkomunistickou část Evropy usilovně dohánějící Západ a přehřívající přitom své ekonomiky.
Firmy v dobře penězi prohnojené ekonomice snadno začaly promítat zvýšené náklady do cen. A nejen náklady aktuální, ale i očekávané, takže cenová hladina explodovala. Mzdy se reálně propadly o sedm a půl procenta. Lidé přestali nakupovat. Prodejci musí, aby prodali, u velké části sortimentu s cenami dolů. A protože klesly i ceny energií, dala se inflace na ústup. Pokud by to vydrželo, můžeme být do roka na té vytoužené dvouprocentní inflaci jako nic.
Jenže tlak na mzdy je obrovský. Firmám stále chybí zaměstnanci a během covidu dosáhly díky pomoci často na velmi slušné zisky, udržují vysoké marže a nemají problémy s financováním, protože úroky nejsou tak vysoké, jak by měly být. Platy tak rostou. Za první kvartál o deset procent podle oficiální statistiky. Podle růstu výnosů důchodového pojištění je to ještě více. Je pravděpodobné, že na konci roku budou průměrné reálné mzdy ve slušném plusu, lidé se smíří s aktuálními cenami a otevře se okénko pro další kolo cenového růstu. Tak jako v té Americe v sedmdesátých letech. O tom je Holubovo varování. ČNB na to měla reagovat dávno. Ale zvednout sazby a dát najevo, že tento vývoj hodlá zastavit, je lepší pozdě než ještě později. Hlasů v bankovní radě pro takový krok přibývá.
