Bohumil Nekolný: Divadla bez svobody
V programovém prohlášení několika vlád byl požadavek transformace kulturních institucí v něco méně socialistického, než jsou příspěvkové organizace. Nikomu se to zatím nepodařilo. Jak to dopadlo tentokrát? Ministerstvo kultury postoupilo do připomínkového řízení zákon o veřejné kulturní instituci. Zákon je jedním slovem strašný.
Jak vznikl?
Předkládaná norma je tristním svědectvím, jak byla v posledních dekádách kultura připravena o svobodu. Svědčí o tom každý paragraf tohoto zákona. Vypovídá především o tom, jak stát nemá důvěru ve svou kulturu. Dokonce ani ve své národní instituce. Nepochybuje, že se to stane návodným vzorem i pro kraje a města.
Zákon, místo aby garantoval uměleckou svobodu, každým svým paragrafem něco nařizuje a reguluje. Začíná už tím, že zakladatel nepřevede na svou instituci majetek tak, aby mohla normálně a svobodně hospodařit. Veřejná kulturní instituce si nemůže založit přímo obchodní společnost, jež by mohla být dalším zdrojem příjmů. To by pochopitelně přispělo i k větší autonomii na veřejných zdrojích.
Nemůže však být ani plátcem DPH, což jí jenom sníží konkurenceschopnost na kulturním trhu. Zákon přináší na třicet práv a povinností a kdesi uprostřed tohoto výčtu je povinnost, cituji: Účel veřejné kulturní instituce, vymezení předmětu její hlavní činnosti, popřípadě i předmětu vedlejší činnosti. Účel založení by přece měl být hned v záhlaví každé zakládací listiny. Na prvním místě má být přece to, čemu se říká mise (poslání). Důvod, proč takovou instituci zakládám a k čemu má sloužit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
