Spanilá jízda Petra Pavla na pozadí složitých vztahů se sudetskými Němci
Letošní 73. Sudetoněmecký den se konal v Řezně ve znamení Letnic/Pfingsten-Svatodušních svátků, které jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Konají se 50 dnů po Velikonocích a otevírají úrodné letní období.
Ačkoliv se jedná o součást jednoho svátku, máme v Čechách v mnohem větší oblibě Velikonoce, zatímco německé prostředí klade výrazně větší důraz na Letnice. Což úvodem pouze konstatuji, aniž bych pokračoval výčtem česko-německých odlišností. Ostatně jsou poměrně dobře známé a netřeba je v této souvislosti opakovat.
Desítky let v období studené války, ale také po roce 1989 provázelo období blížícího se sudetoněmeckého Svatodušního setkání napětí v česko-německých vztazích, odrážející se nejen v diplomatickém prostředí, ale také (a především) v médiích i občanské společnosti. Důkazem mohou být výsledky dlouhodobých sociologických výzkumů prováděných po roce 1989, jež tento stav reflektovaly.
V letošním roce byla vlastně úvodním taktem sezóny v česko-bavorských vztazích (k nimž problematika sudetských Němců neodmyslitelně patří) mise českého prezidenta do bavorského města Selb ležícího v blízkosti hranic. P. Pavel dorazil na oblíbeném stroji BMW, aby zahájil Bavorsko-české týdny přátelství, přičemž trasa vedla částečně přes území spolkového státu Sasko. Snad aby ta jízda stála za to, snad aby symbolicky nebyl opomenut ani jeden ze sousedících států. Služba ochrany státních činitelů patrně trpěla, ale nápad to nebyl špatný právě pro svoji neformálnost. Symbolika (s níž diplomacie pracuje) této cesty odlehčila právě ono zmíněné očekávání, co přinese opětovný sraz sudetských Němců.
Jaksi na okraj zmíním, že jako milovníka historie a nechtěných paralel mě pobavila skutečnost (celkem lhostejno, zda chtěná nebo nechtěná), že prezident jel téměř ve stopách někdejších výpadů husitských vojsk do Bavorska a Saska. Husité tyto spanilé jízdy konali s cílem šířit ideové manifesty a doplňovat finanční zdroje. Válčení bylo i tehdy nákladnou záležitostí. Podotýkám, že úvaha nijak nesouvisí s prezidentovou armádní profesí.
Prezidentova krátká neformální návštěva nepochybně splnila účel v podobě přátelského gesta a jednání s bavorským premiérem Markusem Soedrem, ale rovněž poděkování Berndu Posseltovi, jehož zásluhou dochází k posunu stanovisek Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Posselt v reakci na prezidentovu návštěvu zopakoval svoji prosbu o odpuštění českému národu za podíl sudetoněmecké etnické skupiny na zločinech nacismu.
Posseltova dlouholetá snaha nalézt východisko z bludného kruhu česko-sudetského „přetahování na laně“ vyústila v roce 2015 do návrhu změny znění Stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které v původním znění uváděly, že "SL prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení… že hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj“.
Ovšem v SL jsou zastoupeny různé názorové proudy a organizace vysídlenců, z nichž část (zejména tradičně radikální Wittikobund) tento krok odmítla a napadla úpravu stanov u mnichovského Správního soudu. Několikaletý spor uvnitř SL soud definitivně ukončil ve prospěch obhájců změny.
První reakce je prostá. Proč tento obrat nemohl nastat dříve. Po celou dobu urputných konfliktů bylo uvnitř vysídleneckých organizací dost lidí, kteří si přáli odložit majetkové požadavky a soustředit se na obnovu mezilidských vztahů a někdejších pozitivních momentů společné historie obou národů v českých zemích. Důvodů je několik.
Oč jednodušší mohla být jednání o vstupu ČR do EU i NATO, kdyby politická reprezentace sudetských Němců nevedla svoje společenství v konfrontačním kurzu i za situace, kdy postupně vznikly na mezistátní úrovni smluvní dokumenty programově směřující ke spolupráci: Smlouvy mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (1992). Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (1997), ve které česká strana výslovně vyjádřila lítost nad utrpením a křivdami, které nevinným lidem způsobilo nucené vysídlení.
Ve všech případech SL odmítlo znění dokumentů. Zásadní postoje SL v průběhu přípravné fáze vstupu ČR do Evropské unie iniciovaly nutnost nového posouzení československé denacifikační legislativy, které potvrdilo jejich legitimitu. Konečně svým vlivem v bavorské politice a vazbami na Křesťansko-sociální unii ovlivnilo hlasování o přistoupení České republiky na půdě Evropského parlamentu, kdy všichni europoslanci za CSU hlasovali proti vstupu ČR do EU. Přitom činitelé SL stále tvrdili, že si přejí být mostem mezi Českou republikou a Evropou. Ve všech případech česká strana obhájila svoji pozici a bylo zřejmé, že postoje Sudetoněmeckého krajanského sdružení zůstaly vězet v zákopech studené války. Ve výsledku bylo stále patrnější, že SL nezbývá než vzít v potaz faktický stav spolupráce obou sousedních zemí. Pokračování v negaci přestalo dávat smysl. Situace si našla svého člověka, kterým se stal B. Posselt.
Ve chvíli, kdy zmizely ze stolu majetkové a územní požadavky SL, dostává situace odlišný charakter. Zásadní změnou by mohl projít hluboce zakořeněný pocit ohrožení české společnosti a státnosti z hlediska sudetoněmecké politiky. Setrvačnost historicky ukotvených postojů, ale také stereotypů, se projevuje jak na české, tak na sudetské straně.
Ovšem dynamiku spolupráce mezi oběma státy se zablokovat nepodařilo a na občanské úrovni rychle pokračovalo po roce 1989 sbližování mezi lidmi a institucemi. Otevřené hranice vytvořily novou dynamiku formování sítí občanských a institucionálních vztahů. Pozitivním přínosem byl podpis deklarace, na jejímž uplatnění mají zásluhu oba letos jmenovaní nositelé ceny Karla IV., spolupředsedové Česko-německého diskusního fóra Libor Rouček a Christian Schmidt.
Nyní tedy patrně nastává fáze přehodnocení v postojích SL, jejímž symbolem byly tóny české hymny, jež zazněla na loňském i letošním Sudetoněmeckém dnu, spolu s poděkováním za rozsáhlou pomoc a ochranu, kterou poskytla Česká republika ukrajinským běžencům po ruské invazi. Někdejší běžence z řad sudetských Němců zřejmě oslovila solidarita a soucit, který projevila česká společnost vůči statisícům Ukrajinců, kteří se ocitli v aktuální situaci válečného ohrožení. Navíc je to důkaz, že bezpečnostní situace ve střední Evropě se zásadně proměnila a včerejší spory je třeba odložit.
Současný posun ve vztazích Čechů a sudetských Němců je výsledkem dlouholetého angažmá vstřícně uvažujících občanů, diplomatů, akademiků, ale také některých politiků. Ve výsledku máme naději, že nezůstaneme zajatci dějin, jak před lety prozíravě varoval Willy Brandt.
Autor je politolog na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně
