Cyril Höschl: Blouznění o ezoterickém samovznícení
Vážený pane profesore, věříte či považujete fenomén samovznícení za nějak logicky vysvětlitelný, nebo jak byste tento vskutku tajemný jev zdůvodnil? Byl znám případ, kdy žena uhořela v křesle a právě okolí křesla zůstalo nedotčeno! Co Vy na to? S pozdravem Jamajčan
O samovznícení můžeme uvažovat v několika významech, ale vy máte zřejmě na mysli samovznícení (a uhoření) člověka (SHC, z angl. Spontaneous Human Combustion), které je často démonizováno a patří mezi takzvané nevyjasněné jevy, kdy živé nebo nedávno zemřelé lidské tělo z ničeho nic vzplane bez zjevného vnějšího zdroje hoření. Snad poprvé byl tento jev zaznamenán reverendem Josefem Bianchinim, prelátem ve Veroně, v italském traktátu po smrti hraběnky Cornelie Zangári & Bandi z Cesény dne 4. dubna 1731. Bádání v následujících 200 letech přináší doklady o některých opakujících se charakteristikách SHC: oběťmi byli většinou chroničtí alkoholici, obvykle šlo o starší ženy. Tělo většinou ve skutečnosti neshořelo samovolně, nýbrž s ním přece jenom přišla do styku nějaká zapálená látka. Oheň způsobil velmi malé škody na hořlavých věcech, které byly v kontaktu s tělem. Hoření těla zanechalo zbytky mastného popela, který velmi nepříjemně zapáchal.
Odborné vědecké a forenzní analýzy desítek historických případů, jež se prováděly koncem minulého století, ukázaly, že spálená těla se ve skutečnosti nacházela v blízkosti různých tepelných zdrojů s otevřeným ohněm jako svíček, lamp, krbů apod., což se ve zprávách o těchto událostech často zamlčovalo, nejspíš proto, aby se nesnižovalo tajemné ódium samovznícení. Při vyšetřování se také našla souvislost mezi SHC a intoxikací či jiným hendikepem obětí, jež tak byly výrazně omezeny ve své schopnosti reagovat na případnou nehodu. Při rozsáhlejší destrukci těla se na požáru podílely i další hořlavé zdroje jako křesla, podlahové krytiny apod., jež zároveň pomáhaly zadržovat roztavený tuk, takže byly spáleny a zničeny další části těla, jež pak produkovaly další tuk v jakémsi zacykleném „knotovém“ či „svíčkovém“ efektu.
Blízké předměty zůstávaly někdy nepoškozené proto, že oheň má tendenci hořet směrem vzhůru spíše než do stran a „blízké“ předměty nemusí být dostatečně blízko, aby se vznítily samy. Navíc spalování lidské tkáně produkuje relativně malé množství tepla, tudíž mnohdy nestačí k šíření ohně dál.
Zdá se, že téměř všechny případy SHC se týkaly osob s nějakým omezením, jež navíc uhořely ve spánku, často od cigarety. Při hoření se uplatňuje zmíněný „knotový efekt“, který byl mj. úspěšně testován na prasečí tkáni. Jedna hypotéza také upozorňuje, že při ketóze způsobené alkoholismem nebo metabolickým onemocněním vzniká vysoce hořlavý aceton, jenž by také mohl imitovat samovznícení.
Tato prozaická vysvětlení však kazí chytlavé mystérium záhadnosti, takže se jimi ezoterici nenechají zmást a dál hovoří o speciálních subatomárních částicích („pyotronech“), jež jsou na vině SHC, případně spojují SHC s poltergeistickou aktivitou, neboť síla, již aktivuje poltergeist (paranormální jev, samovolný pohyb předmětů, výbuchy žárovek, závady v elektroinstalaci; z něm. polterig – hlučný a geist – duch), pochází z člověka, podobně jako SHC, které tudíž patří mezi poltergeistické jevy.
Pro mne není záhadou ani tak samovznícení člověka, jako spíš to, kde se pořád bere tolik blouznivců, kteří na to věří.
