Viliam Buchert: Zelenskyj v Praze je symbolický vzkaz pozemanovské bídě a kvičení odpůrců Ukrajiny
Letošní nejsledovanější zahraniční návštěva dorazila do Česka už v polovině roku. Přijel ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který dnes sehrává ve světě kvůli válce ve své zemi daleko významnější roli, než by bylo obvyklé. Přiletěl poněkud improvizovaně, cestu se podařilo předtím utajit, nic úplně nového zde nedomluvil, přesto je to návštěva silně symbolická. Nejenom, že Česká republika je už rok a půl jedním z největších spojenců Ukrajiny, ale přijala i bezprecedentní počet ukrajinských uprchlíků a jasným postojem se vrátila na evropskou diplomatickou mapu, ze které postupně mizela za prezidentů Václava Klause a především Miloše Zemana.
Nebudeme si nic namlouvat, Česká republika nebyla od svého vzniku žádným vlivným hráčem na evropském diplomatickém (o světovém ani nemluvě) poli. A to ani v době, kdy byl exprezident Václav Havel obletován ze západu, východu, severu i jihu. Náš hlas byl slabý, často rozporuplný (nejednota mezi prezidenty, vládami a parlamentem), při prosazování svých cílů jsme si nedokázali najít přiměřené spojence (to nejsou Francie či Německo) a naše členství v NATO a Evropské unii jaksi odpovídalo potřebám těch silnějších mít ve střední Evropě zázemí a klid. Nedokázali jsme si prosadit svou, jak to dělají státy jako Nizozemsko, Dánsko či Švédsko, na jejichž úrovni bychom v rámci vlivu mohli a měli být. Korunovala to katastrofická politika prezidenta Miloše Zemana a kdysi vládnoucí ČSSD, která byla lísavá k Rusku a Číně. A pak doprovázená v zahraniční politice nekonzistentním premiérem Andrejem Babišem. Který se sice objímal s Macronem a Orbánem (a má na ně čísla na mobil), ale Česku to nic pozitivního nepřineslo. Spíše naopak.
Volby do Poslanecké sněmovny na podzim 2021 a prezidentské letos v lednu ale zásadně přemalovaly českou politickou mapu, a změnily se tím i priority zahraniční politiky. Jsme v ní po letech extravagancí čitelnější a klidnější. Válka na Ukrajině pak přinesla nebývalou šanci obejít čecháčkovskou vyčůranost, nehrát to na obě strany, a nebýt jen přihlížejícím. To se Česku podařilo, i když bohužel k tomu musela přispět ničivá válka.
Přestože proruští trollové, pacifističtí naivkové a ideoví hochštapleři dnes tlačí na změnu politického kurzu a snaží se otočit veřejné mínění proti Ukrajině (a zejména proti ukrajinským uprchlíkům u nás), bylo by zásadní strategickou chybou v podpoře Ukrajiny polevit. Po našich mimořádně tragických zkušenostech se západní zradou z Mnichova (1938), prosovětském komunistickém převratu (1948) a proradné okupaci „spojeneckými“ vojsky Varšavské smlouvy (1968) si nemůže suverénní Česká republika dovolit stát bokem. Nemůžeme si hrát na to, že se nás válka na Ukrajině netýká. Je to i konflikt mezi Západem a Ruskem, mezi nesourodými civilizacemi. Pokud chceme být alespoň trochu v Evropě vlivní, český hlas musí být jasný. Což v případě Ukrajiny je a potvrdila to i krátká návštěva Volodymyra Zelenského v Praze. Pokud by totiž Ukrajina ruské agresi podlehla, bude to i naše prohra, která bude mít dlouhodobé následky.
Jistěže u toho nesmíme zapomínat na to, že ukrajinské vlády se před válkou po celá desetiletí vyznačovaly prokorupčním chováním, oligarchové rozkrádali zemi a demokratické principy v této zemi úpěly. Jistěže jsou statisíce ukrajinských uprchlíků velkou finanční zátěží pro české rozpočty. Jistěže se kvůli tomu nemůže zapomínat na řešení domácích problémů. Ale existují v historii okamžiky, kdy by ustupování světu zla (dnes reprezentovanému i putinovským Ruskem) přineslo další morální i politickou kocovinu.
Návštěva Volodymyra Zelenského v Praze, bez ohledu na to, kolik mu česká vláda slíbí dalších tanků a peněz, má proto význam zejména v tom, abychom si sami zachovali tvář, kterou jsme bohužel v minulosti tolikrát ztratili. Zatím se to daří, i když nesouhlasné kvičení odpůrců Ukrajiny si už od včerejšího večera razí cestu veřejným prostorem…
