Pavel Páral: Z vládní energetické prokrastinace začíná jít strach
Vládní odkládání důležitých rozhodnutí na půl hodiny po dvanácté už napíná nervy i jinak na divoké zacházení zvyklému českému byznysu. Aktuálně se spojily Svaz průmyslu, Hospodářská komora i odbory. Ve své analýze toho, co je třeba v Česku dělat, kterou připravily pro Vládní výbor pro strategické investice, nový orgán vlády, který by měl posunout a urychlit rozhodování o velkých, pro budoucnost země důležitých projektech, nyní vyzvaly vládu k rychlému řešení otázky, co bude s českou energetikou, když se během tří až pěti let zastaví v Česku uhelné elektrárny, které zajišťují stále čtyřicet procent naší spotřeby elektřiny.
Vláda zatím stále tvrdí a ministerstvo průmyslu to zopakovalo i v reakci na tuto iniciativu, že počítá s koncem uhlí v Česku po roce 2033. Ale jen v případě, že bude k dispozici adekvátní náhrada. Stále tak ignoruje fakt, že uhelné elektrárny jsou prostě firmy, které nemohou podnikat se ztrátou, jež jim při vývoji na trhu začne vznikat už velmi brzy. Možná už za dva až tři roky a poté se to bude zhoršovat. Na vině je evropský systém povolenek. Jeho smyslem od samého počátku je vytlačit uhelné elektrárny z trhu, a to se mu daří bez ohledu na to, zda jejich produkce je nebo není potřeba.
Na výrobu jedné megawatthodiny energie v uhelné elektrárně potřebujete zhruba jednu povolenku, jejíž cena se momentálně pohybuje okolo devadesáti eur a často atakuje hranici sto eur. Jestliže se momentálně dá dodávka jedné MWH v příštím roce koupit za sumu kolem 140 eur, stačí to na palivo, povolenku i další náklady a malý zisk. Jenže kontrakty na rok 2025 jsou už kolem 120 eur a na rok 2026 pod sto deseti eury, což jsou ceny, za něž uhelná elektrárna nemůže fungovat, a bude muset být z ekonomických důvodů odstavena. A samozřejmě se zastaví i těžba. Už nyní doly počítají s významným poklesem dodávek a neinvestují odpovídajícím způsobem do přípravy těžby.
Pak budeme muset nakupovat elektřinu ze zahraničí, což bude velký problém zejména v zimních měsících, kdy je výkon obnovitelných zdrojů v Německu i jinde nedostatečný k pokrytí spotřeby, a ani jejich podstatné navýšení situaci nevyřeší. Hrozí prudké skoky v cenách energií a v horších případech i regulace spotřeby či výpadky dodávek.
V okolních zemích si dávno v Bruselu vyjednali zavedení tzv. kapacitních plateb, tedy státních dotací ztrátovým elektrárnám, které vyrábějí jen tehdy, když je energetický systém ohrožený nedostatkem zdrojů. Týká se to především plynových elektráren, ale tu máme v Česku jen jednu. O výstavbě dalších se vedou dlouhé řeči, ale hned tak se s žádnou nezačne, protože investor vůbec netuší, zda se o nějakých kapacitních platbách vůbec v Česku uvažuje, a dokonce ani není jasné, zda bude dostatek plynu. A o tom, že by Brusel dovolil dotovat uhelné elektrárny, si můžeme tak leda nechat zdát.
Celý problém do značné míry souvisí s osudem ČEZ a případným státním převzetím jeho výrobní části, kdy by odpovědnost za výrobu převzala stoprocentně vláda. Před více než rokem premiér Fiala prohlašoval, že rozhodnutí, jak se vláda postaví k posílení svého vlivu na energetickou infrastrukturu, se veřejnost dozví do roka. Termín uplynul zhruba před měsícem a zatím ani náznak. Jen ve sněmovně leží kontroverzní novela zákona umožňující vyvlastnění minoritních akcionářů ČEZ v podobě, která by znamenala mezinárodní skandál.
Jasně. Loni vláda řešila válku na Ukrajině, uprchlíky a inflaci. Pak se naštěstí podařilo slepit akutní úsporný balíček. Teď je zřejmě na řadě ratifikace Istanbulské dohody a manželství pro všechny. Ale jestli budeme za pár let ještě svítit a něco vyrábět, také není úplně okrajová záležitost.
