Viliam Buchert: Dezinformace všeho druhu se staly nejsilnějším afrodisiakem 21. století
Neuplyne den, aby se nejrůznější vlády, politické strany, média, liberálové, konzervativci, populisté, novodobí mesiáši či lidi na sociálních sítích nevěnovali rozebírání dezinformací, což jsou nepravdivé informace záměrně šířené s cílem někoho oklamat. Provázejí to spory a neustále slyšíme tvrzení, že vyslovení jakéhokoli názoru, je přece projevem svobodné vůle. I kdybyste lhali… Vyznat se v tom není jednoduché, proto tolik lidí nejrůznějším lžím, kecům, výmyslům a konspiračním teoriím věří. Přitom neověřené a nepravdivé popisy a výroky existují od nepaměti. Vznikem online světa ale dostaly velmi účinné hnojivo a sociální sítě z nich vytvořily moderní informační afrodisiakum.
Pozoruhodná je umanutost, s kterou vlády (včetně té české) a instituce chtějí dezinformace řešit. Někdy hodlají s pomocí hloupostí porazit hlouposti. Například v prvním dodatku Ústavy USA se ale říká, že se „nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova“. Obecně proto platí, že americké orgány nepřijímají právní předpisy, které by zakázaly extrémistické projevy, a to ani v případě nacismu či rasismu. Společnost si s tím musí poradit jinak.
V Evropě a Česku se naopak v tomto případě pracuje i s represemi, které mohu někdy zavánět omezováním určitých svobod. V dnešní rozjitřené společnosti je v tom totiž prakticky nemožné najít nějakou vyváženost. Je to buď, anebo. Navíc postihovat lze většinou jen některé jedince, kteří exemplárně poruší zákony. Když ale dezinformace záměrně šíří státy – příkladem jsou Čína, Rusko, Severní Korea či islamistické režimy – na ty jsme krátcí. A abychom byli spravedliví, s klamavými zprávami někdy záměrně pracují i demokratické státy, zejména když se jedná o komentáře k probíhajícím válkám a konfliktům. Jde o matení nepřítele. Vidíme to dnes na Ukrajině, kde si být skutečně jisti tím, co tvrdí ukrajinská strana o dění na frontách, nemůžeme. U toho narážíme na to, že takové záměrně vypouštěné ne zcela pravdivé informace mohou posloužit dobré věci a pomáhají potírat zlo. Příkladem budiž i některé akce Spojenců za druhé světové války.
Jak vidíme zejména sociálních sítích, či v politice, je šíření dezinformací oblíbeným sportem také v zemích českých, moravských a slezských. Někdy je to až směšné, jak se lidi dokážou hádat o zjevně bludy a blbosti. Pozoruhodné pak je, že dezinformace z Česka někdy dokázaly pohnout dějinami.
Jednou z nejúspěšnějších dezinformačních kampaní studené války, byla Akce Neptun, kterou vyrobila někdejší komunistická Státní bezpečnost v roce 1964. Tehdy byly na dně Černého jezera na Šumavě objeveny bedny (ty tam předtím nastražila StB) s údajnými tajnými nacistickými materiály, které měly dokazovat, že některé „nepřátelské západní státy“ jsou pořád ovlivňovány lidmi, kteří podporovali a podporují zrůdné ideologie. Akce byla, až překvapivě, velmi úspěšná. Dokumenty vzrušily světovou veřejnost, zahraniční organizace stíhající nacistické zločince vystupňovaly své úsilí a bylo to následně využito ke kompromitaci některých západoněmeckých, rakouských či italských politiků. Dokonalá práce s dezinformacemi.
Přesně opačný, v konečném důsledku pozitivní, efekt, měla dezinformace, která se objevila po brutálním policejním zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě. Třiadvacetiletá Drahomíra Dražská, která se demonstrace zúčastnila a byla při ní zraněna, rozšířila informaci, že po zásahu bezpečnostních sil tam zemřel student Martin Šmíd. Zprávu zavolal do rádia Svobodná Evropa opozičník Petr Uhl a novinář a překladatel Michael Žantovský jí odeslal do agentury Reuters, jež pokrývá celý svět. Zveřejnění zprávy o smrti studenta vyvolalo velké pohoršení zejména u nás a bylo střípkem, který přispěl k rychlému pádu komunistického režimu v Československu. Nic takového se ale ve skutečnosti nestalo, žádný Martin Šmíd tehdy nezemřel.
Kvůli někdejší velké dezinformaci jsme se rychleji posunuli ke svobodě. V dnešní svobodné společnosti se dezinformacím ale daří ještě víc, šíří se jako virus. Lék na něj existuje jednoduchý – nešiřme něco, co si neověříme. Jenže to by byla práce a někdy dost komplikovaná a dlouhá práce. Naproti tomu sdílet cokoli je tak jednoduché a lákavé. Tak šup s tím tam.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
