Viliam Buchert: Stereotypy a sentiment zatemňují pohled na realitu na Ukrajině, Slovensku i v Polsku
„Je to tragický krok směrem zpátky do minulosti… Itálie si vybrala premiérku, která dělá fašismus s lidskou tváří,“ tak reagovala v říjnu loňského roku pirátská europoslankyně Markéta Gregorová na vítězství Georgii Meloniové ve volbách na Apeninském poloostrově. Sborový hlas mnoha médií (i českých) a expertů ještě k tomu přidal další moudra – že s Meloniovou přijde rozkol s Evropskou unii, nadbíhání Putinovi a tvrdé ataky na migranty. Nic z toho se nestalo. Nepřišel rozkol s EU, italská pobřežní stráž dál plní mezinárodní závazky v případě uprchlíků a březnové vystoupení Meloniové v parlamentu na podporu Ukrajiny bylo tak rázné, že nemá v Evropě obdobu. Rozšířené stereotypy a naivní představy ale vedly k tomu, že predikce byly zcela jiné. To samé vidíme teď, když se podíváme na bouřlivou situaci kolem nás – na Slovensko a Polsko, kde budou volby či na melu kolem války na Ukrajině, která výrazně ovlivňuje postoje české společnosti.
Mnoho Čechů je například pevně přesvědčených, že rozumí situaci na Slovensku. Přece jsme žili ve společném státě, Slováci jsou nám nejbližší národ, mnozí tam máme známé a při rozhovoru nepotřebujeme překlad. Jenže to vůbec nemusí znamenat, a ani neznamená, že myšlenkově a politicky je to země, s kterou bychom měli souznít. To nás jen náš sentiment žijící z minulosti pořád vede k romantizujícím „bratrským“ představám. Slovenská politická scéna je přitom plná machistických pošuků a může se po tamních volbách stát, že vztahy s Českem budou na oficiální úrovni o něco chladnější. Berme to jako možnou variantu.
Neochota připustit si, že to může být i nějak jinak než bychom chtěli, nám také brání v realističtějším pohledu na Ukrajinu. Za válečné inferno může Rusko a Vladimir Putin. Je také jasné, že máme Ukrajincům pomáhat penězi, zbraněmi, na poli diplomacie, hospodářství i v rovině morální. Ovšem prezident Volodymyr Zelenskyj opakuje pořád jiné slovíčko – ne že máme pomáhat, ale že musíme pomáhat. Ale to není to samé. Ukrajincům jde o přežití, takže z jejich pohledu je to logické, ale u jejich spojenců to nebude takto fungovat napořád. Protahující se válka oslabí pozornost upřenou ke konfliktu a může rozmělnit poskytovanou pomoc, protože západní vlády musí hasit domácí ekonomické požáry. Pokud to nezvládnou, některé padnou. Nechtějí, aby příčinou toho byla Ukrajina. U toho variantu, že Ukrajinci nevyhrají a že se nakonec budou muset domluvit s vraždícím ruským monstrem, zatím vytěsňujeme. Jenže každá válka končí buď porážkou jednoho z rivalů a podpisem mírových dohod, nebo nekončí a stane se z ní zamrzlý konflikt. A ten, což si dovolím tvrdit, že je stoprocentní, povede k omezení pomoci Ukrajině.
Že u toho může dojít k rozepřím, jež jsme si neuměli předtím představit, vidíme kolem sebe každý den. Prezident Zelenskyj obvinil Polsko kvůli sporům o obilí, že napomáhá ruským zájmům. To je velká nehoráznost, protože Polsko nese jednu z největších zátěží ukrajinské války, a právě náš severní soused je západní hrází proti ruské rozpínavosti. Poláci v reakci na to oznámili, že už nemají zbraně, které by dali Ukrajincům. To vše v době, kdy v Polsku vrcholí předvolební kampaň, která jako všude jinde zatemňuje politický i společenský úsudek. Protože se v ní pracuje se stereotypy. Polsko-ukrajinský spor bude jistě zažehnán, ale v povědomí už zůstane zaseto semínko možného rozkolu. A to by pak bylo pro Evropu včetně Česka obrovské neštěstí.
Jenže potlačit stereotypy a vymazat z mozku sentiment v podstatě nejde.
Text vyšel jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
