Adéla Knapová: Sedím v chodbě na zemi a slyším, jak nedaleko dopadají rakety. Ať všichni zůstaneme celí!
Dobrý den z Charkova. Už zase sedím na dece na zemi mezi dvojitými dveřmi vstupu do bytu a sleduju na mobilu zprávy od dobrovolníků a vojáků, co mají na starosti ochranu nejen vzdušného koridoru nad Charkovskou oblastí. Tentokrát alarm i jejich zpráva, že na město letí rakety, přišly o několik desítek vteřin dřív, než jsem ucítila a posléze uslyšela první výbuch. Odhadem tak čtyři kilometry od bytu (předevčírem v jednu v noci dopadly rakety o notný kus blíž a ano, to jsem se opravdu hodně bála, naprasklo sklo v okně a celý dům se třásl, autům na ulici spustily alarmy), v němž tady žiju v památkově chráněném domě Slovo, kam jsem byla pozvána Charkovským literárním muzeem na spisovatelskou rezidenci.
Než přiletěla první raketa, poslouchala jsem při psaní jiného textu, jak se na chodníku honí děti za zvuků fukarů na spadané listí, jimiž četa městských zaměstnanců čistí právě naši ulici.
Teď jen z mezidveří, což je podle místních přátel nejbezpečnější místo tohoto čtyřpokojového bytu, jenž kdysi obýval ukrajinský básník Petro Lisovy – dělí mě dvě stěny od venkovního potenciálního místa výbuchu a taky od střepů z oken a výplní dveří… – slyším dunění výbuchů a sem tam motor projíždějícího auta.
Pípá mi mobil: „Ještě jsou ve vzduchu.“
A cítím ten dopad.
Pak znovu: „Ještě jedna.“
A ano, i ta dopadla.
Beze slov se modlím, ať to i tentokrát všichni přežijeme a jsme celí.
O tři minuty později, mnohem dřív, než sirény poplach odvolají, píše ten zázračný a neznámý, anonymní strážce našich životů, že nebe nad městem je už čisté.
„Jako obyčejně to byly C300,“ pošle další lakonickou zprávu.
„Platí to kafe v jedenáct, že jo?“ pípne ve stejnou chvíli zpráva od studentky Olgy.
„Už se těším,“ odepisuju.
Uklízím deku a jdu si uvařit čaj. Za oknem už zase vidím muže s fukarem a o kousek dál jeho kolegu.
Původně jsem vám chtěla poslat první část reportáže z Charkova o tom, jak se tady opravdu žije cíleně co nejvíc, jako by válka nebyla. Je to veřejně deklarovaný program primátora i životní rozhodnutí místních, kteří zůstali. Nezlomit se, nevzdat se každodenních činností a radostí. Tento text si přečtete už brzo. Ale když jsem tak seděla na zemi a počítala výbuchy a modlila se a doufala, došlo mi, že reportáž můžu dopsat nejdřív až ve vlaku do Kyjeva za pár dní.
Ano, na Ukrajině se vždycky stávám pověrčivou. A mám pocit, že je to vlastně správné. Ty drobné úkony slibující naprosto absurdně dobrý konec, malé rituály – jako třeba vždy si s každým nejdřív připít, ať už kávou nebo čajem či vodou, abychom se ještě ve zdraví příště shledali – udržují člověka v módu normálnosti.
A smích. Ten hlavně. Umět se svému strachu vysmát a zasmát. Včera jsem na přeplněné zahradě Literárního muzea, kde pořádal ukrajinský performer a spisovatel Serhij Žadan garážový bazar, vyprávěla ředitelce muzea Táně a Serhijovi a všem, kteří se postupně kolem nás shlukli, jak jsem si mezi dveřmi ve slavném domě Slovo vytvořila improvizovaný bunkr a sedím tam spolu se smetákem a kýblem a mopem, zatímco kousek ode mne dopadají rakety a po ulicích jezdí čisticí vozy a popeláři, jako by se nic nedělo, a já nevím, jestli se mi to všechno nezdá, to je přece ten nejabsurdnější film, který ještě nikdo nenatočil, a oni se smějí, až jim z očí vytrysknou slzy. Smějeme se všichni. A já jim říkám, že se občas přece jen bojím, hodně bojím. A dál se smějeme. Objímají mě a říkají, že mají taky někdy strach, i když už si na to zvykli.
Skončil oficiálně poplach a já jdu zapnout pračku, ať stihnu před schůzkou v kavárně pověsit prádlo. Děkuji obráncům města a Ukrajiny!
