Stanislav Balík: Kdy má hlasování o nedůvěře vládě smysl a kdy je to prázdná fraška?

Komedie to je – ne však proto, že se samotné hlasování konalo, ale s jakými důvody a s jak slabým nasazením opozice. Víme, že na rozdíl od hlasování o vyslovení důvěry se totiž počítá nikoli s přítomnými poslanci, ale ti, kdo vyslovují nedůvěru, musí sehnat nadpoloviční většinu všech. Nyní chybělo sedm opozičních hlasů, do nadpoloviční většiny šestnáct.

Proč k tomu došlo? Jednak v průběhu uplynulých jedenadvaceti let šlo už o devatenácté takové hlasování, přičemž úspěšné bylo jediné. To by samo o sobě nemusel být problém, pokud by s ním nebyl spojen druhý aspekt. Jsou hlasování o nedůvěře, která mají smysl. Propukne silná vládní krize. Objeví se velká politická aféra. Výrazně se vzedme společenský nesouhlas v podobě masových demonstrací... Nic z toho tentokrát – ostatně stejně jako přinejmenším v minulém, lednovém hlasování – splněno nebylo. Smysl by takové hlasování dávalo třeba loni na podzim po demonstracích na Václavském náměstí. Tenkrát je ale opozice nevyvolala. Samotní opoziční lídři v minulých týdnech dokonce v průběhu několika dnů změnili rétoriku ohledně hlavních důvodů, proč se hlasuje, protože pochopili, jak nedůvěryhodně vypadají.