Milan Uhde: Jak jsem si představoval první krok ke svobodě
V prvním ročníku brněnské filozofické fakulty jsem se v roce 1953 dozvěděl, že svoboda je pochopená nutnost. Všechny ostatní interpretace tohoto pojmu Lenin ve stati Stranická organizace a stranická literatura prohlásil za buržoazní iluzi a klam. Později jsem si přečetl výklad, že pochopená nutnost neznamená bezpodmínečné plnění partajních usnesení, nýbrž že jen člověk znalý a schopný kriticky myslet je způsobilý jednat svobodně.
Ale celá padesátá a šedesátá léta jsem byl pod vlivem konkrétních minulých i přítomných zážitků nesvobody: dodatečně jsem se dopátral toho, že jsme za okupace i s matkou málem skončili v Terezíně, případně na dalších a horších štacích. Byl jsem dětským divákem bezuzdného státního násilí za války a mladistvým svědkem poválečných násilných kampaní, justičních vražd a antisemitských projevů na nejvyšších místech, posléze chodil jako začínající redaktor na nezákonnou cenzuru a narážel na scestná omezení kultury, sledoval pokus generace starších přátel a známých o uvolnění absurdních limit společenského života v roce 1968 a jeho vyústění ve mstivý pogrom, jak jsem – otřesený politickou atmosférou – nazýval normalizační léta. Ocitl jsem se mezi zakázanými autory, okusil tak na své kůži, co mnozí jiní zakoušeli dávno přede mnou, podepsal Chartu 77 a v říjnu 1988 prohlášení Hnutí za občanskou svobodu. Stal jsem se ministrem české vlády a poté předsedou Poslanecké sněmovny.
Jak jsem si představoval první krok ke svobodě? Byl jsem přesvědčen, že komunistický režim byl genocidní: bránil v obživě různým skupinám obyvatel, počínaje sedmdesáti tisíci úředníků, které hnali do výroby, přes rolníky terorizované jako kulaci, přes statisíce, nebo spíš milióny věřících, jejichž děti nesměly studovat, až po četné úředně vytipované řady občanů. Tehdejší platný zákon přiřkl pachatelům takového útlaku trest vězení do sedmi let. Trestným činem byl podle mě rovněž dopis českých a slovenských politiků, který zval vojska cizí mocnosti k obsazení republiky, stejně tak podpis moskevského souhlasu s okupací.
Vědomé trestné činy, páchané v rozporu s platnými zákony, patřily obecně a trvale k prominentní výbavě státních činitelů. Možná by soud v leckterých případech upustil od potrestání nebo podezřelé osvobodil, ale měl proběhnout, aby v otázce viny zjednal jasno. Podmiňovalo to věcnou a mravní stabilizaci společnosti. Místo ní vypuklo spontánní obviňování některých lidí za prohřešky nikoli trestné, nýbrž vyvolané strachem, nevědomostí nebo slabým charakterem. Pozdě jsem si uvědomil, že jsme docílili svobody, kterou deformovalo selhání státu ve sféře práva podobně jako při pomnichovském a pookupačním finále z roku 1945. Nesu za to svůj díl odpovědnosti.
