Petr Havlík: Každý máme svoji „mea maxima culpa“. Naučme se říkat ďáblovi ne
Každý máme uvnitř svého já svou největší chybu, své největší selhání. Důležitým krokem k vyrovnání se sebou samým je kajícné a upřímné přiznání si vlastní nedokonalosti a vlastních pochybení. Život nám nabízí obě strany mince. A někdy to opravdu bolí. Bez utrpení by nevznikly ty nejsilnější duše, ty nejsilnější osobnosti jsou cejchované jizvami.
Každý máme svoje limity (prahy únosnosti), svoje limity bolesti, citů, nenávisti, a dokonce i limity odpuštění. Naši předci nám říkali, že pravda je dobrá, ale zároveň se jí báli. A dnes stejně jako v minulosti platí, že za pravdu se mnozí hněvají, a také nás za ni trestají. Snaží se pravdu rozmazat a zrelativizovat, případně si ji ukrást. A výsledek? Lidé slyší jen to, co slyšet chtějí. Pravda, nepravda… Být silný je to jediné, co nám zbývá.
I v těžkých dobách je možné v sobě pěstovat pozitivní energii, naslouchat svému klidu v duši a nenechat se semlít ataky vnější negativní energie. Je nezbytné odstranit všechny bloky, které nám v tomto úsilí brání. Do života nepatří žádná veteš, přetvářka a balast pozlátkové produkce. To skutečně důležité v našem životě nejsou věci, nýbrž konkrétní chvíle, nezapomenutelné okamžiky, jejichž síla nás udrží v duševní kondici i při vzpomínce na ně i při snu i při tužbě a naději. Takové chvíle chvil. Velmi dobře poznáme, kdy ty okamžiky přicházejí, a mohou pak konfrontovat i naši „mea maxima culpa“. Tou největší chybou může být v našem příběhu třeba to, že jsme neřekli ďáblovi ne, že jsme se nenaučili říkat ne.
Náš život posílí přítomnost laskavosti a absence licoměrnosti. Svůj vlastní mikrosvět si stavíme sami. Chyby patří k životu, nikdo není neomylný. Jsou chyby, které jsme nezpůsobili, a přesto nás velmi zraňují, ale je rozdíl se s chybou potkat, anebo ji aktivně plánovat. Skutečnou chybou je až ta, kterou jsme nenapravili či se o její nápravu alespoň nepokusili. Chyby mohou být produktem naší naivity či slepé víry, ale mohou být i faulem, za který se uděluje červená karta. Naše „největší chyba“ může být v dlouhodobé perspektivě spíše produktem naší ctnosti a velkorysosti. Pak vlastně ani chybou není a může to být ten dobrý úmysl, který byl „po zásluze potrestán“. Každá chyba (a upřímné uvědomění si chyby) nás dělá silnějším. Každý příběh je originál a často se v nich mísí pozice oběti a viníka.
Naše bytí je nezřídka blokováno obavami a strachem z toho, abychom žádnou chybu neudělali. Tento strach může být našim krunýřem sebeobrany, ale když nás zcela přemůže, pak nás dokáže paralyzovat. A tak někteří z obav raději nedělají vůbec nic, neobjevují nepoznané, nepouštějí se do nových výzev, jen se elasticky přizpůsobí době a okolnostem a přežívají… S chybami je to těžké, velkou chybou je, když věříme každému, jenže zároveň platí, že chybou je nevěřit nikomu. Zkušeností zrajeme, ale ani tak nám nikdo nedá záruční list na to, že už nikdy žádnou chybu neuděláme. Raději budu žít ve své vlastní svobodě se všemi jejími nebezpečími než v klidu otroctví. Platí, že se učíme celý život, a to i z vlastních chyb. Život se vždy někam pohne, tam, kam jej nasměruje naše mysl. Neviňme z vlastních chyb ty druhé, to je jen naše další větší (největší) chyba. Některé chyby mají tendenci se násobit či řetězit, což může končit spirálou, kdy pak chybující zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
Zvířata se dokážou ze svých chyb rychle poučit, jinak by zahynula, kdežto člověk dokáže ve svých chybách setrvávat jen kvůli své pohodlnosti a lhostejnosti… A pak se strašně diví.
