Viliam Buchert: Henry Kissinger byl jedním z nejbezcitnějších lidí, který byl ale někdy i silou dobra
Henry Kissinger, vlivný ale současně kontroverzní americký diplomat a politik, zemřel ve středu ve věku 100 let. S Kissingerem je spojováno mnoho mýtů a spekulací, stejně jako nepřeberné množství až naivních představ o tom, co všechno a jak ovlivnil a zařídil. On sám to dokázal umně přiživovat, proto jeho „dobře míněnou radu“ chtěla slyšet řada světových státníků. Psal také zajímavé knihy, které jsou prošpikovány otevřenými popisy různých jednání, hodnocením slavných politiků a svěžími zákulisními historkami. Kissinger byl prostě „in“, i když některá jeho rozhodnutí, zejména když byl v 70. letech americkým ministrem zahraničních věcí či poradcem pro národní bezpečnost, se ukázala být chybná. V každém případě to byla jedna z nejpozoruhodnějších postav celého 20. století.
„Henry Kissinger je jedním z nejhorších lidí, kteří kdy byli silou dobra. Manipuloval kolegy i národy. Zfalšoval začátek jaderné války, aby prosadil zvrácenou osobní teorii hry. Bezcitně se dopouštěl mezinárodních zločinů (tím se například myslel Kissingerův dlouho jestřábí postoj k válce ve Vietnamu, puč generála Pinocheta v Chile v roce 1973 nebo podpora pákistánských vojenských režimů – poznámka autora). Byl to však člověk s idejemi, který stál v centru americké strategie, jež nakonec přinesla světu velký prospěch. Jeho čínská politika byla jedním z největších úspěchů americké studené války. Zaslouží si, aby mu byla vzdána pocta a aby mu byla udělena medaile – ale s obrázkem muže, který se mračí a drží nůž. Kissinger byl úspěch – skutečný, americký úspěch,“ napsal před lety o Kissingerovi americký publicista Nicholas Thompson, který se věnoval podrobně dějinám někdejší studené války.
„To nejlepší, co se o něm dá říci, bylo, že byl ve své diplomacii kreativní a otřásal starými vzorci a vztahy po celém světě. Tvrzení o jeho genialitě se však při bližším zkoumání často rozpadalo. Například čínskou iniciativu zahájil Richard Nixon, nikoli Kissinger – a Kissinger po léta tajil některé ústupky, které v Pekingu učinil. Celkově byl a je jako státník značně přeceňován,“ myslel si zase politolog James Mann, autor knihy Dějiny podivných vztahů Ameriky s Čínou.
Jak je vidět, pohled na významného amerického diplomata a politika, který se narodil jako Heinz Alfred Kissinger 27. května 1923 v německém Fürthu, se zásadně liší podle doby, kdy byl hodnocen a také podle vyznávaných politických idejí hodnotitelů. Zatímco někým je zbožňován pro svůj realismus, s kterým dokázal vyřešit i věci zdánlivě neřešitelné, podle jiných to byl vždy z jeho strany bezcitný kalkul. Můžeme si vybrat. Podívejme se proto na některé aspekty jeho politiky.
Kissinger se zaměřil na nesentimentální hodnocení národních zájmů a dokázal chytře vyvažovat vztahy například s Ruskem a Čínou. Někdy byl ochoten se domluvit i s diktátory a autoritářskými vůdci, protože tím sledoval nějaké ušlechtilejší myšlenky, jako bylo ukončení války, vznik alespoň nějaké dohody, prosazení více svobody a demokracie. Proto by dnes, pokud by k tomu byla reálná možnost, možná vyjednával i s ruským zločincem Vladimirem Putinem o míru na Ukrajině.
Nebyl idealista, odmítl tradici amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který usiloval o univerzální mír prostřednictvím mezinárodního práva a kolektivní bezpečnosti. Kissinger si naopak myslel, že velkomyslnost je receptem na paralýzu politiky. Jak řekl v roce 1956 svému příteli historikovi Stephenu Graubardovi: „Důraz na čistou morálku je sám o sobě nejnemorálnější z postojů“, prý zejména proto, že to často vedlo k nečinnosti. Kissinger dobře věděl, že realismus může být i paralyzující. Jako uprchlík z hitlerovského Německa pocházející ze židovské rodiny, se v roce 1944 vrátil do své vlasti v americké uniformě, aby sehrál svou malou roli u konečné porážky nacismu, ale přitom sám zaplatil osobní cenu za diplomatická selhání třicátých let, která vedla k nástupu Hitlera. O tom by ostatně mohli lidé z Československa také vyprávět, když nás velmoci obětovaly při podpisu zrádné Mnichovské dohody v roce 1938. Ještě u toho vzpomeňme staré Kissingerovo pořekadlo, že „kdykoli byl mír – koncipovaný jako vyhýbání se válce – primárním cílem mocnosti nebo skupiny mocností, byl mezinárodní systém vydán na milost a nemilost nejbezohlednějšímu členu mezinárodního společenství.“
Velmi oblíbeným Kissingerovým tématem bylo to, že si myslel, že klíčem k pochopení soupeřů i spojenců je jejich historie. Proto byla podle něj mnohá zahraničněpolitická rozhodnutí volbami mezi zly. „Žádné významné závěry nejsou možné při studiu zahraničních věcí – při studiu států jednajících jako jednotky – bez vědomí historického kontextu,“ napsal ve své doktorské práci, publikované v roce 1957 jako A World Restored, kde se objeví i věta: „Paměť států je testem pravdivosti jejich politiky.“
Kissinger o mnoha věcech ve svých pracích doslova filozofoval, a to často vyvolalo kritiku, protože býval pak obviňován, že byl i zastáncem válek. Spíše to bylo ale nepochopení toho, jak to myslel doopravdy. Například v jedné své knize rozebíral tak ohavnou věc, jako je omezená jaderná válka, která podle něj ale může být menším zlem, pokud jsou alternativami kapitulace nebo zničení státu.
Originální byl i v pojímání diplomacie, kterou prováděl. „Neexistuje nic takového jako americká zahraniční politika,“ napsal Kissinger v eseji publikované už v roce 1968. Existovala podle něj pouze „řada kroků, které přinesly určitý výsledek“. To by se ale dalo stejně dobře říci dnes, nic se na tom nezměnilo. Stejně by se dnes dala beze změny citovat tato jeho slova: „Typickým politickým vůdcem současné manažerské společnosti je muž se silnou vůlí, vysokou schopností nechat se zvolit, ale bez příliš velké představy o tom, co udělá, když dostane se do úřadu.“
Přestože se na Henryho Kissingera vždy snášela i velká kritika, pro jeho občasnou bezcitnost a vypočítavost, je nutné zejména připomenout strategie, který vymyslel v 60. a 70. letech, a které můžeme označit za úspěšné. Snažil se oživit transatlantické spojenectví se západní Evropou, aby tím čelil tehdejším mocným silám západoevropské integrace. Pokusil se proto zcela správně posílit bilaterální vztahy mezi Spojenými státy a třemi hlavními evropskými mocnostmi: Francií, Německem a Velkou Británii. Hledal také příležitosti pro spolupráci mezi USA a komunistickým Sovětským svazem, aby uvolil vzájemné napětí. To pak vedlo (i později) k řadě kroků v oblasti kontroly strategických jaderných zbraní, aniž by kdy Kissinger zavrhl základní princip, že sovětské expanzi je třeba se bránit a sovětskou moc omezit. Konečně, a to je nejdůležitější, začal zjišťovat, že navzdory svému zjevně revolučnímu charakteru by Čínská lidová republika mohla být uvedena do rovnováhy sil a že čínsko-sovětský antagonismus by mohl být využit tak, že by se Amerika přiblížila ke každému ze soupeřících stran jiným způsobem. I to se podařilo. Kritici Henryho Kissingera dodnes říkají, že u toho všeho dělal taktické chyby. Jenže výsledky to ve všech případech přineslo a jeden z velmi vlivných politiků a diplomatů tak často pomohl k nastolení rovnováhy a udržení míru mezi velmocemi. Je to málo? Nikoli, je to důležitý odkaz Henryho Kissingera, kterého si musíme vážit. I když toho dosahoval také za použití kontroverzních metod.
