Pavel Páral: Zrušení koruny a přijetí eura nám s ekonomickými problémy nepomůže. Jen řeší mindrák
Výzva prezidenta Pavla k podniknutí kroků pro zavedení eura v Česku v novoročním projevu leckoho asi překvapila, ale neměla by. Eurofederalistické postoje hlavy státu jsou všem zcela jasné už od jeho výzev k zrušení práva veta k otázkám zahraniční politiky, energetiky a migrace.
Navíc navazují na kampaň, kterou za zavedení společné evropské měny vedou již nějaký čas lobbisté velkého, zejména exportně orientovaného tuzemského průmyslu a vládní politici malých profederalistických stran bojující mezi sebou o poměrně omezenou skupinu voličů. A s volbami se teď roztrhl pytel. Letos nás čekají hned troje. Typický je v tomto směru sedmiprocentní STAN. Politici velkých stran jsou viditelně zdrženlivější, protože pokud chtějí volby vyhrávat, nemohou nevnímat, že euro v Česku vytrvale a dlouhodobě nechce 55 až sedmdesát procent populace.
Dlouhodobě opakované tvrzení zastánců eura, že jsme v referendu o vstupu do EU v roce 2004 schválili i závazek přijmout euro, takže nějaké průzkumy názorů nemají smysl, je relevantní hodně omezeně. Ten dvacet let starý závazek se totiž týkal zcela jiné měny, pro niž platily smlouvy a pravidla, které už dávno neplatí. V realitě fungují úplně naopak, než bylo v té době dohodnuto. A pokrok to fakt není. V roce 2004 platilo, že státní dluh členských zemí nemá přesahovat 60 procent HDP, což nyní přesahuje u prakticky všech významných členů eurozóny a významná část už je i nad sto procenty. Odráží se to i v mezinárodním ratingu, kdy má většina zemí eurozóny již dlouho horší hodnocení než Česko. Zároveň tehdy platil striktní zákaz půjčování si vlád mezi sebou k řešení rozpočtových potíží. To padlo s řeckou dluhovou krizí a nyní se prostřednictvím ECB fakticky stalo provozovanou normou, s níž systém funguje. Dluhy jižních zemí jsou fakticky trvale subvencovány společnou měnovou politikou. Nepřekvapuje tudíž, že se v čase zcela jasně ukázalo, že Evropa s eurem roste výrazně pomaleji než před jeho zavedením a ne rychleji, jak se slibovalo. A že se ekonomické rozdíly mezi vyspělejšími a méně vyspělými zeměmi s eurem nezmenšují, ale naopak za působení eura zvětšují.
Ekonomické důvody pro zavedení společné měny pak těžko snesou porovnání s důvody proti. Někdy je zastáncům společné měny v Česku dobrá i demagogie. Především ta o inflaci, která by prý byla nižší, kdybychom dávno platili společnou měnou. Jak to mělo fungovat z lidí toto tvrdících nikdy nikdo nevysvětlil. K uvěření těmto rychlým závěrům je nezbytná absolutní neznalost zákonitostí inflace a s nimi související problematiky měnové politiky.
Příčinou startu tuzemské inflace, jak je zcela normální a tisíckrát popsané, byly dlouhodobě nízké úroky, rychlý růst mezd nad růstem produktivity práce a brutální rozpočtové deficity směřované do spotřeby. Jediné, co by na tom společná měna mohla změnit, jsou úroky. Ty by ale naopak byly nižší, než byly v reálu na koruně. Začaly by růst o rok později než na koruně a narostly by výrazně méně. S eurem by proto byla inflace vyšší, a nikoli nižší. Potvrzuje to i zkušenost pobaltských států, kde zdražování v nejhorších obdobích výrazně přesáhlo dvacet procent ročně a hravě tak byly překonávány rekordy české inflace.
A především právě inflace a její zvládání jsou jasným dokladem nefunkčnosti společné měny. Ceny totiž rostou v každé členské zemi odlišně, a to někdy opravdu hodně. Podle aktuálních čísel je například Belgie dokonce v deflaci a na Slovensku se stále zdražuje o sedm procent. Jednotná měnová politika prostě v odlišných ekonomikách nemůže fungovat uspokojivě, což zcela koresponduje s už dávnými pracemi nositele Nobelovy ceny za ekonomii Roberta Mundella oceněného právě za teorii optimální měnové zóny. Pokud to někomu přijde nepodstatné, stačí si představit, s jakým reálným výnosem při stejném úroku v bance nyní spořil Belgičan a s jakým Slovák a co to dělá s kupní silou jejich výplat a úspor.
Přínos přechodu na společnou měnu je relevantní diskutovat u části podnikatelů silněji provázaných s mezinárodním trhem. Těch bezpochyby není v českém průmyslu zrovna málo. Platí bankám poplatky za směnu tržeb na koruny, případně korun na eura při dovozech, platí zajištění proti pohybu kurzu koruny a mají i jinak složitější transakce. Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer z bilancí bank spočítal a odhadl, že horní hranice všech těchto nákladů firem leží hluboko pod půl procentem hrubého domácího produktu Česka. To by bylo někde kolem třiceti miliard korun, které by teoreticky mohly zůstat podnikatelům. Možná by i nějaký zlomek této částky mohl putovat zaměstnancům do mezd.
Zda by se radovali, je ale otázkou, protože by jejich platy už nemohla zhodnocovat sílící koruna. A její dlouhodobě posilující trend je zcela jednoznačný, i přes často kritizovanou devalvaci z roku 2013. Přes kurz se totiž odehrává významná část přibližování naší ekonomiky těm vyspělejším v EU. A ta část není úplně malá. Za těch více než dvacet let existence eura obstaral pohyb kurzu třicet procent z přiblížení českých platů k německým. Jen za poslední tři roky zpevnila česká koruna při všech výkyvech zhruba z 25,5 na 24,5 a jen díky tomu narostla kupní síla českých mezd v eurech o čtyři procenta. Tento kanál sbližování životní úrovně by se zavedením eura uzavřel. To může vyhovovat exportním firmám, které by nemusely řešit, že z tržeb v eurech musí dávat na platy v korunách stále více. Zaměstnanci by to však ocenili těžko. Ve finále tak tento požadavek části byznysu více než úsilí o lepší podmínky pro podnikání připomíná známé dožadování se dotací, kurzarbeitů a další pomoci z cizích kapes.
Zvláště tristní je pak porovnávání vývoje české korunové a slovenské eurové ekonomiky. Zatímco od přijetí eura na Slovensku exporty ze země stouply, počítáno v dolarech, o padesát procent, tak z Česka o sedmdesát. Přímé zahraniční investice jsou ještě drastičtější. Na Slovensku jsou vyšší o devět procent, v Česku o více než padesát.
Veškeré diskuse o ekonomickém přínosu a nákladech na vstup do eurozóny s bojovníky za společnou měnu tak nakonec vždy končí tím, že jde o dlouhodobý projekt, v němž se rozhodujeme, kam chceme patřit. Zda k Západu, což nejlépe dokážeme vstupem do elitního klubu eura, nebo zůstaneme součástí té opovrhované zaprděné proruské střední Evropy. Touha po euru se tak jeví nikoli jako snaha posouvat ekonomiku vpřed, ale jako nějaký provinční mindrák, kterým část společnosti nejspíše psychicky dost trpí.
Ve Švédsku či v Dánsku si otázku své civilizační příslušnosti prostřednictvím společné měny kupodivu takto nekladou. Možná lépe vnímají, že ten elitní klub vzhledem ke svým ekonomickým výkonům a zadluženosti už dávno není elitní. U nás je to, jak vidno, relevantní i pro momentálně významnou část politické scény, a tak nás čeká ostrá diskuse o euru, která nicméně jen bude odvádět dál pozornost od nesplněných domácích úkolů, které pro lepší budoucnost země splnit musíme a euro by nám s nimi nijak nepomohlo. Spíš naopak.
