Letošní ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého přinesl radikální levicovou agitaci
Ceny Jindřicha Chalupeckého pokračují ve změnách. Slavnostní vyhlášení vítězů 35. ročníku, které proběhlo 9. února v pražském Studiu hrdinů, se zvrhlo v nový komunistický manifest v přímém přenosu, okořeněný podporou Palestiny. Potvrdilo tak, že snahy o otevřenost v umění jsou jen planým idealistickým a radikalistickým plkáním.
Cena Jindřicha Chalupeckého kdysi bývala prestižním vodítkem kvality na domácí umělecké scéně. Vznikla v roce 1990 z iniciativy Václava Havla, Jiřího Koláře a Theodora Pištěka s ambicí ukázat na mladé umělce, kteří u nás do té doby příliš šancí svobodně se prezentovat neměli, a podpořit je v jejich další tvorbě. Zatímco pro umělce byla jakýmsi zadostiučiněním a uznáním jejich práce, pro instituce, soukromé sběratele a snad i veřejnost zprvu sloužila jakožto průvodce českou výtvarnou scénou a vnesla čerstvý vítr do zatuchlých galerijních depozitářů.
Mezi prvními laureáty byli například František Skála, Petr Nikl, Jiří Černický nebo David Černý, jejichž jména jsou v českém umění dodnes pojmem. Jenže postupem času se váha ocenění tak trochu „rozplizla“ a více než o umění tu začalo jít o politiku.
Dá se ale vůbec posuzovat, kdo je lepší v umění? Ve sportu jsou kritéria celkem jasná, ale určit, v čem vyniká jedna plastika nad jinými obrazy, videi, performancemi či „konceptem“, vždy zůstane subjektivním pocitem, ať už v porotě sedí jakékoliv složení mezinárodních odborníků. S rozmachem nových možností, technologií i multimédií bylo od 90. let postupně třeba přehodnotit dosud zaběhlé vnímání výtvarného umění jako takového. Jeho pestrost se nedá vměstnat do žádné definice, ani do žádného ocenění. Podobné soutěže jsou pro umělce sice přínosné v tom, že jim mohou poskytnout zviditelnění a další impulsy k tvorbě, ale tuto roli už dnes konec konců dávno převzali soukromí sběratelé, kurátoři a galeristé. Ti nejlepší (měřeno diváckým a tržním úspěchem) si cestu stejně nakonec prošlapou sami.
Postupem času si i samotní nominovaní umělci (a samozřejmě umělkyně) začínali uvědomovat, že vybrat z jejich řad jednoho jediného laureáta, který by sklidil veškerou slávu, není fér, a že mezi sebou vlastně soutěžit nechtějí. Před čtyřmi lety se finalisté hlasitě ozvali a od pravidel soutěže se distancovali. Společnost Jindřicha Chalupeckého, pořadatel ceny, jim vyhověla a namísto jednoho umělce se laureáty napříště automaticky stávalo všech pět finalistů.
Letošní ročník, jehož laureátstvo bylo slavnostně vyhlášeno 9. února v pražském Studiu hrdinů, doznal ještě dalších změn. Počet oceněných se sice zúžil z pěti na tři, ale věková hranice, která dosud byla nastavena na pětatřicet let, byla zrušena – aby ocenění bylo „inkluzivnější“ a zahrnulo i ty začínající umělce, kteří s tvorbou začínají z různých důvodů později. Paradoxně jde ale více než kdy jindy o generační záležitost.
Letošními laureátkami a laureáty ceny se stali Judita Levitnerová, Oskar Helcel a No Fun Kolektiv. Ze 128 přihlášených umělců je vybrala šestičlenná mezinárodní porota ve složení umělkyně říkající si Sráč Sam, kurátorky brněnské galerie TIC Mariky Kupkové, pedagožky AVU Hany Janečkové, ředitele Van Abbemusea v Eindhovenu Charlese Escheho, kurátorky britské Frieze Sculpture 2023 Fatoş Üstek a spolukurátora příštího litevského pavilonu na Benátském bienále 2024 Valentinase Klimašauskase. Všichni ocenění získávají 60 tisíc korun na vznik nového díla, celoroční zázemí pro tvorbu, rezidenční pobyty v zahraničí a zajištění výstavy a její propagace.
Zatleskejte, soudruzi
Je ale vůbec důležité, kdo konkrétně si cenu odnáší? Hodnotit, zda jsou jejich práce kvalitnější než práce jiných přihlášených umělců, mi nepřísluší – jakkoliv divně to může znít od někoho, kdo píše recenze na výstavy. Do kůže členů poroty se vcítit nedokážu, stejně jako se ani oni sami nemohou plně vcítit do pohnutek posuzovaných umělců. Právě to je paradoxem existence takových cen – popírají samotnou podstatu umění: svobodu a rozmanitost.
Ve snaze být co nejotevřenější a nejrozmanitější vybírá porota v posledních letech projekty reflektující témata jako je kritika kapitalismu, developerů a gentrifikace měst, feminismus, DIY tvorba nebo odraz vnímání queer komunity ve videohrách. Po politických proklamacích v duchu rovnostářství, vybízení k revoluci proti kapitalismu a výzvách české vládě, aby přestala podporovat Izrael (to vše při slavnostním večeru padalo na jevišti), jsou ale veškeré snahy o otevřenost v umění jen planým idealistickým a radikalistickým plkáním. Jakkoliv „dobře“ mohou být myšlené.
To, čeho byli svědky účastníci slavnostního vyhlášení pětatřicátého ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého 9. února ve Studiu hrdinů, nebylo nic jiného, než nový komunistický manifest v přímém přenosu, okořeněný podporou Palestiny. Pod rouškou umělecké performance StonyTellers byli diváci vmanipulováni do toho, aby si připíjeli na revoluci, konec kapitalismu a politizaci umění, čemuž pak vedení Společnosti Jindřicha Chalupeckého s chutí vývaru z vrbky a pampelišky na jazyku přitakávalo. Ano, umění je ze své podstaty politické, pokud vycházíme z předpokladu, že co je osobní, je zároveň i politické, jak ostatně na vyhlášení doslova zaznělo. Ale nezaměňujme subjektivní umělecké vyjádření za radikální levicovou agitaci.
