Petr Havlík: Mění se mnohé, i sociokulturní prostředí v dnešním umělém světě. Jak dál?
Je logické, že se prohlubují generační rozdíly ve společnosti. Žijeme prostě v jiném světě. Mladí lidé prožili dětství pod jinými vlivy než jejich rodiče a prarodiče. Životní odolnost jim může vštípit zejména rodina, škola a konkrétní prostředí v němž vyrůstají. Nezřídka lamentujeme nad podle nás zjevně škodlivými vlivy chytrých telefonů, tabletů a počítačů. Rodiče si často připadají bezmocní.
Vázne vzájemná komunikace a dítě mezitím odplouvá do jiného světa, kterému dospělí nerozumí. Dá se samozřejmě namítnout, že to tak bylo v dějinách lidstva vždy. Asi ano, ale připusťme si, že vliv nových technologií zásadně mění i sociokulturní prostředí dnešní doby.
Naše dnešní realita je mnohdy umělou konstrukcí. V nebývale teplé zimě lyžujeme na umělém sněhu, který mimo jiné spotřebovává nejen množství energie, ale i vody. Medicína umí nahrazovat tělesné orgány umělými. Umělá jídla dokážou nahradit přírodní produkty. Dnes již běžně využíváme umělou inteligenci… Vše je dostupné a propojené na pár kliknutí na klávesnici našeho PC. Umělý svět umí vytvářet umělou realitu. I dospělí lidé se v ní často utopí a mnohdy nerozeznají produkty rafinované manipulace. A co teprve nezkušené dítě či adolescent? Změna vlivů, které na nás působí by se měla odrazit i ve vzdělávacím procesu, přičemž by se dovzdělávat měli i rodiče dnešních dětí. Není divu, že strmě narůstá počet těch, kteří trpí různými projevy psychických poruch.
Je dobré znát značky chemických prvků, matematické rovnice, letopočty dějin atd., ale stejně tak důležité, ne-li klíčové, jsou základy finanční, mediální a zdravotní gramotnosti (včetně duševní hygieny). Jinými slovy – je více než žádoucí vést s dětmi otevřený dialog. Není vždy příjemné být vůči sobě upřímný (to platí pro rodiče i kantory). Děti pro nás mohou být i inspirací, stejně jako my pro ně. To je ten ideální stav. Bohužel dnes spíše převládají kolizní vzorce, a pak bývá obtížná socializace některých jedinců či jejich integrace do sdílených komunit.
Nikdy nepřestávej
Nedávno jsem v tramvaji sledoval zoufalou maminku asi tříleté holčičky, která nebyla v dobrém rozmaru, asi ji vadilo, že maminka telefonuje a dítěte si nevšímá. Matka dítě několikrát neúspěšně okřikla a pak vytáhla z kabelky takový malý tablet, něco na něm naťukala, dala dcerce sluchátka na uši a dítě přestalo křičet a koukalo na obrazovku tabletu. Tak jsem si říkal, že za pár let bude tatáž matka hubovat své dospívající dceři, že je pořád na sociálních sítích a neúčastní se života rodiny. To je jako ve fyzice – akce vyvolává reakci. A ono se to sčítá či dokonce násobí. Ten posun je v posledních dvou dekádách markantní. Je to proměna srovnatelná s průmyslovou revolucí či jinými přelomovými obdobími našich dějin.
To vše se odehrává na pozadí střetů, ale i válečných konfliktů mezi zeměmi, etniky, náboženstvími. Rozevírají se sociální nůžky, nejbohatší ještě více bohatnou a ti velmi chudí živoří. Svět se utrhl z řetězu a není nesnadné se v něm ztratit. V takové konstelaci se může někomu jevit ten neklid neúnosný, bez perspektivy a naděje. Jak z toho ven? Podle mého je důležité umět se na něco nebo na někoho těšit a neztrácet osobní pozitivitu. Musíme se naučit vnímat sílu přítomného okamžiku. Každý den je prostorem pro aktivní činnost, i pro malé každodenní radosti. Je žádoucí udržet si svůj vnitřní řád, stanovit si mantinely a náš osobní hodnotový půdorys. Je to taková navigace, která ukotvuje náš mikrosvět. Čím pevnější bude, tím lépe odoláme všem složitým vnějším vlivům. Svět se mění, ale ani to není výzva k fatálním koncům. Touha po štěstí a úspěchu musí být větší než strach z prohry. Je to vlastně jednoduché. Život má dvě pravidla. Pravidlo číslo jedna – nikdy nepřestávej. Pravidlo číslo dvě – vždy pamatuj na pravidlo číslo jedna.
