Petr Havel: Nedanit zemědělské dotace není tak jednoduché, jak se zdá
Splnit požadavek zástupců některých nevládních zemědělských organizací nedanit v ČR zemědělské dotace, odůvodněný tezí, podle níž tyto dotace „nedaní všechny členské země EU kromě ČR a Slovenska“, nebude zas tak jednoduché. Zejména proto, že většina zemí dotace naopak daní, případně používá celé spektrum úlev, u nichž je otázkou, zdali je možné je zahrnout do pojmu „odpuštění daní“. O tom, že by se zemědělské dotace v ČR nedanily, přitom také uvažuje ministr zemědělství Marek Výborný jako o formě pomoci zejména středně velkým zemědělcům, která by měla zlepšit jejich ekonomickou situaci.
Hned na počátku je vhodné připomenout, že daně lze odpustit jen takovým podnikům, které vytvářejí zisk. Takovými zemědělskými podniky jsou ovšem spíše větší, průmysloví zemědělci, což v praxi znamená, že by se daňová úleva týkala těch, kteří takovou pomoc fakticky nepotřebují. Pokud by se pak úlevy týkaly středně velkých podniků, na něž má opatření podle ministra mířit s tím, že je nutné bránit skupování takových podniků zemědělskými holdingy nebo nezemědělskými investory, bylo by zřejmě důsledkem takového kroku spíše zatraktivnění středních podniků pro investory než naopak. A bylo by tak v tomto smyslu kontraproduktivní.
Důležité nicméně je, že pokud jsou dotace součástí příjmů zemědělců, tak v zemích EU zdaňovány jsou. V mnoha zemích ale existují různé typy daňových úlev nebo skutečně i odpuštění daní u některých dotačních programů nebo na některé činnosti, přičemž v každé zemi je systém odlišný. V některých zemích jsou dotace zatížené nižší sazbou daně, v dalších neplatí zemědělci daň z obhospodařovaných pozemků, jinde jsou zase daně z nemovitostí nižší u zemědělských staveb. Jako forma pomoci se také uplatňuje rychlejší proces odpisů či výše odpočtu z daňového základu. Konstatovat ale, že se ve všech zemích zemědělské dotace nedaní, je za této situace přinejmenším nepřesné, navíc odpuštění či snížení daní je v rámci EU vnímáno jako sociální platba, která se má vztahovat na fyzické osoby, a tedy ne na podniky.
Ne zcela přesný je i často zmiňovaný příklad Polska, v němž zemědělci údajně neplatí odvody do sociálního a důchodového pojištění. I v Polsku přitom farmáři odvody a daně platí, využívají k tomu ale obvykle Zemědělský fond sociálního zabezpečení (KRUS), který je alternativou standardního systému sociálního zabezpečení ZUS (Zakład Ubezpieczeń Społecznych). Základním principem je, že příspěvky do KRUS jsou sice nižší než do ZUS, nižší příspěvky však také zároveň znamenají nižší výplaty, zejména důchodů. Zároveň platí, že platby do KRUS jsou výhodné především pro menší zemědělce. Rozdíl v platbách podle velikosti podniku je téměř šestinásobný, přičemž do kategorie malých podniků patří v systému KRUS subjekty do 50 hektarů obhospodařované půdy, do velkých pak podniky hospodařící na více než 300 hektarech. KRUS navíc neplní jen roli důchodového, zdravotního a sociálního zabezpečení svých klientů (těch je hodně přes milion), ale disponuje i vlastními zdravotními institucemi, vyvíjí činnost na poli prevence a kontroluje dodržování zásad bezpečnosti práce na farmách. Jde tedy o zcela jiný systém, který by bylo do našich zákonů pravděpodobně obtížné aplikovat.
Možná by bylo v té souvislosti také dobré porovnat, jak vysoké je daňové zatížení na hektar zemědělské půdy v ČR a EU. Podle dat z celoevropského šetření ekonomických ukazatelů zemědělských podniků v EU v systému FADN (které je součástí zatím poslední Zprávy o stavu zemědělství za rok 2022) je daňové zatížení na hektar zemědělské půdy v ČR (259 eur/ha) výrazně nižší, než je průměr EU (553 eur/ha), a mimo jiné je nižší než v Polsku (549 eur/ha) i Německu (763 eur/ha). Jinými slovy, s výší placených daní na tom naši zemědělci zas tak špatně nejsou.
K jakému řešení ohledně „nedanění dotací“ ministerstvo zemědělství a politici v ČR dojdou (dojdou-li vůbec), bude každopádně docela oříšek, což ale také znamená, že možný výpadek příjmů státního rozpočtu na (ne)odvedených daních by patrně nebyl tři nebo dvě miliardy, o nichž se hovoří. Tak či tak by ale představovalo jakékoli řešení další nárůst byrokracie, což je ovšem jeden z problémů, na který zemědělci všech kategorií opakovaně poukazují. I proto by měla příslušným krokům předcházet rešerše zahraničních zkušeností a případně inspirace některou z nich. V „kauze“ nedanění zemědělských dotací jde totiž v ČR zatím spíše o teze než o reálné řešení.
Autor je agrární analytik
