Starý muž křičí na mraky: Otevřený deník chcimíra Červenky se touží stát biblí krátkozrakých vidláků
„Když jsem se tedy dozvěděl, že ve slovenských volbách zvítězil názor, který dává prostor svobodě, tak jsem bez přehánění zajásal,“ píše ve své před čtvrt rokem vydané knize s názvem Otevřený deník Rudolf Červenka. Majitel a šéfredaktor nakladatelství LEDA se s její pomocí rozhodl oslovit tu část voličů SPD a traktoristů z dálnice, která zvládá číst alespoň kratší texty a jíž se dezinformační web Protiproud Petra Hájka už omrzel. Páně Červenkovo dílko onehdy v Parlamentních listech doporučoval sám Petr Žantovský. Stojí za přečtení, byť jen ze studijních důvodů v rámci akce „poznej svého nepřítele“?
Nakladatelství LEDA jsem donedávna vnímala pouze jako tradiční vydavatelství slovníků, učebnic a té části zahraniční i české literatury, na niž už se nevztahují autorská práva – tedy již lze vydat a zpeněžit, aniž by nakladatel někomu platil za duševní vlastnictví. Někdo třeba ty prastaré Masaryky nebo Čapky ještě v knihovně nemá… Pak jsem si však 18. října loňského roku v pořadu Akcent na Českém rozhlasu vyslechla, že současná česká literatura nestojí za nic a podpora naší účasti na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu je zbytečná. Moderátorovi pořadu Sašovi Michailidisovi to vyprávěli pánové Ondřej Horák a právě Rudolf Červenka. Podivuhodný dramaturgický výběr vzhledem k tomu, že druhý jmenovaný se v dané tematice již předtím odhalil jako naprostý Neználek svým komentářem pro deník Hrot. I tam předložil absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK, jenž po více než tři dekády řídí nakladatelství LEDA, pár neobratně formulovaných polopravd a klišé naznačujících, že nejlíp české literatuře bylo někdy za národního obrození.
Prorok for dummies?
Název Otevřený deník pro své obsáhlé memoáry zvolil už Jan Vladislav, signatář Charty 77 a významný český literát. Aktuální Otevřený deník však Vladislavovu stěžejnímu dílu nemohl být vzdálenější; ostatně podobně vzdálený je Hokusaiově Velké vlně, dvě stě let starému ikonickému japonskému dřevotisku, jehož výřez z bůhvíjakého důvodu zdobí obálku. Jak se píše na přebalu útlé knížky vysázené obrovskými bukvami a s dvojitým řádkováním (pro literární otužilce je to čtení zhruba na hodinu a půl), „je vzdáleně inspirována slavným dílem Prorok libanonsko-amerického autora Chalíla Džibrána“. Ve století starém Džibránově díle, jedné z nejčtenějších knih v dějinách lidstva, prorok Almustafa zjevuje své pravdy lidu, poetickým jazykem rozebírá rozličná témata a aspekty lidské existence a hluboká moudrost jeho slov spojuje to nejpřínosnější z křesťanství i islámu.
Oproti tomu v Červenkově Otevřeném deníku je čtenářům – neboť i toto dílo má ambice promlouvat k masám a k publiku se soustavně obrací – až hanebně plochým, chudičkým jazykem předkládáno, nebo spíš omíláno, stále totéž. Tedy: autorovým názorovým odpůrcům a lidem stojícím v pomyslné společenské hierarchii výš než on chybí „svědomí, mravní zodpovědnost, jasný rozum“, což jest nutno doložiti citátem z K. H. Borovského (autor si vystačí s jediným, jejž variuje a opakuje) a odkazy k „prvnímu našemu prezidentovi Masarykovi“ a vrazit k tomu pár triviálních historických paralel. A pak to pro jistotu všechno zopakovat. A ještě jednou. Jako ten dopis prezidentovi.
Ten dopis prezidentovi
Kratinké deníkové zápisky srší zjitřenými emocemi. Autor kupříkladu přirovnává parlament k Augiášovu chlévu, referuje o „velké důchodové loupeži“ a „cítí návrat tehdejší úkornosti“, když v lítém boji proti „cizím, americkým slovům“ typu diverzita a dezinformace nasadí roztomile protiimperialistickou rétoriku: „…ale tady prosím nejsme v Americe, ať se nepletou!“ Není to poprvé, kdy k zápiskům můžeme s úlevou přistoupit jako k parodii a od srdce se zasmát. Už na straně 64 se dopracujeme k pomyslnému vrcholu: Rudolf Červenka píše prezidentovi! Ovšem nikoli tomu svému – v deníku opakovaně vybízí k hlasování pro Tomáše Zimu, posléze s 0,55 % hlasů nejméně úspěšného ze všech osmi kandidátů loňských prezidentských voleb. Čeho se onen dopis týká? Z bůhvíjakých otevřených zdrojů – neboť veřejnoprávní média „už několik let vůbec nezapnul“, jak proklamuje na str. 130 – si Červenka vyzobal něco informací, zahustil je svými pocity a předestřel je hlavě státu. Jako by Petr Pavel mohl něco dělat s tím, že člověk, označující se na obálce přítomné knihy za „smýšlením venkovana“ (snad se obyvatelé venkova neurazí), odpozoroval, že „ve sněmovně i v senátu je příliš mnoho lidí bez rozhledu, bez svědomí i bez mravních zásad“. O tempora, o mores! Kolikrát už starci otravovali se stížnostmi na tu naši mládež…
Červenka, který rád dává rozhovory o nebezpečí „totality počítačů“, USA a Petra Fialy Parlamentním listům (ukažte mi mravně pochybnější „médium“), si vrchnímu veliteli ozbrojených sil stěžuje na všeobecnou nedovzdělanost a na nedobrý morální stav společnosti, na nějž usuzuje z aktuálních statistik vražd z let 2022 a 2021. Nikoli, není sociolog – toho by jistě nenapadlo hledat takto primitivně příčinu zhoršujícího se stavu celé té naší údajné neutěšené reality.
Prezidentská kancelář si ovšem troufla na bezcílný blud zvíci dvou normostran neodpovědět – zkušený hradní úředník jej zřejmě správně zařadil do pomyslného šanonu Otravní kverulanti křičící na mraky. „Dr. Rudolf Červenka“ tedy po dvou týdnech píše svůj „otevřený dopis prezidentovi ČR Petru Pavlovi“ znovu. Na stranách 70–72 čtenářům své knížky zopakuje, místy verbatim, co už jednou napsal. Ale nestačí to: už na straně 80 totéž čteme POTŘETÍ, neboť prezidentská kancelář slušným, stručným, generickým dopisem odesílaným všem podobným stěžovatelům odpověděla, tudíž je dobrá příležitost to celé ZREKAPITULOVAT. Omlouvám se, že jsem jak Kanye West a místo nohy na plynu mám ruku na CAPSLOCKU – ostatně inspiroval mě k tomu sám Rudolf Červenka, jenž VERZÁLKAMI často šermuje, když jde o výrazy jako SVOBODA, PRAVDA, DEMOKRACIE, BŮH nebo pochopitelně NE. Tady editor skutečně selhal. Asi je těžké říci autorovi, který je zároveň nakladatelem a hlavou redakčního týmu, tudíž vaším chlebodárcem: „Tohle už jste říkal. Zhruba sedmkrát. Mohli bychom to vyhodit?“
Čtenáře ovšem pobaví, když si Rudolf Červenka přes zjevné potěšení z hradní odpovědi postěžuje: „Trochu mě ovšem zklamalo, že dopis je formulován příliš neurčitě a všeobecně.“ Snad tato výtka dostatečně dokládá, s jakou naivitou se v Otevřeném deníku setkáváme.
Spadl z oblaků
Dozvíme se z něj mnohé: že je autor proti Istanbulské úmluvě, že je antivaxer, že je prepper, příznivce konspiračních teorií a chcimír, že mu vadí jak migranti, tak vyhození ruských špiónů z Česka, a především fakt, že si místo „žití“ necháme „vnucovat uhnutou maloprocentní agendu“. Při deklarování toho všeho je argumentačně mimořádně nevyspělý. Nejde jen o to, že si neuvědomuje, jak směšně jeho populistická rétorika působí, když se obrací k dělnému lidu se slovy „Braňme učitelům, škole, aby zasévali do hlav našich potomků škodlivé nesmysly“ či „Zasaďme se o výměnu příslušného poslance či senátora“. Jak si pisatel představuje parlamentní demokracii nebo vzdělávací proces, neřešme. Ale občas to opravdu působí, jako kdyby Rudolf Červenka spadl z Marsu.
O „právech žen, tzv. domácím násilí“ tak soudí, „že zavádění státního dohledu v oblastech, ve kterých stát opravdu nemá co dělat, je cesta do zkázy, cesta, která nás zbavuje svobody a přepočítává všechno na roky vězení“. Autor Otevřeného deníku je zjevně velmi otevřený páchání násilí na ženách. A jako by se stavěl proti celému trestnímu zákoníku, neboť na konci tohoto veřejného deníkového zápisku apeluje: „Působme prosím na sebe i na ostatní kolem sebe, abychom žili ve společnosti slušné – a SVOBODNÉ.“ Na vrahy tato prosbička jistě zabere, k čemu zákony a úmluvy o lidských právech, když můžeme pěkně poprosit členy téže společnosti, kterou Červenka jinde tak opovrhuje.
Podobně prostoduše působí kapitolka s názvem Kniha jako zboží a kulturní statek, v níž Červenka vskutku nedůvtipně srovnává obchodovatelnost knihy a zubní pasty. To už je setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole, čirý surrealismus. Když se ptá, a je to jeho oblíbená otázka, „Kam se poděla vzdělanost?“ a uvažuje, zda náhodou nekonkuruje „knize surfování na sociálních sítích, nebo snad elita českého národa zanikla v exulantských vlnách“, říkám si, proč zjevně sám nečte ty velebené knihy, které o tématech, jimiž se zabývá, pojednávají s pomocí výzkumů, průzkumů, dotazníkových šetření. To neviděl všechny ty publikace profesora Jiřího Trávníčka a kolektivu expertů o čtenářství, že klade tak pitomé otázky? Zamrzl u TGM, když tvrdí, že „devadesát devět próz ze sta dnes vydaných je čtení do vlaku“ (zubní pastu i tento důmyslný výpočet najdeme i v tomto Červenkově textu, kde mj. prokazuje neschopnost užívat správně české idiomy: „Nemažme si med kolem úst, odpovězme přímo.“) To víte, 99 ze 100; je vystudovaný matematik, jistě to přesně spočítal. S podobnou jistotou jako na straně 63 v pamfletu tvrdícím, že „po sledování činnosti obou parlamentních komor se lze domnívat, že jen asi 10 až 15 poslanců a senátorů jsou lidé, kteří používají vlastní mozek, kteří mají morálku, svědomí a zodpovědnost“.
Kdyby to plácl nějaký strejda...
Červenka zřejmě nečte vůbec, ani k tematice, o níž se neváhá veřejně vyjadřovat. Sám to ostatně hrdě deklaruje, když na straně 103 vidí k otázce „co to jsou české národní zájmy“ „jedinou knihu: Masarykovu Českou otázku“. Ani tento text vydaný v roce 1895, tedy jistě vysoce aktuální a vhodný pro uvažování o dnešní geopolitické situaci, ovšem nedočetl. Prozrazuje to v závěru příslušného morytátu, kde slibuje, že se knihu „vynasnaží dočíst“. Prý: „Poreferuji vám, co jsem zjistil.“ Neporeferoval.
Čtenáři se Rudolfa Červenky až zželí, když zjistí, v jakém bludu se ten člověk udržuje. Ve zmíněném pořadu Akcent selhala dramaturgie, když byl k rozpravě o současné české literatuře pozván nakladatel, který ji nevydává, neboť ji nečte, neboť jí nerozumí. Nyní Rudolf Červenka, zcela utržen ze řetězu a bez dramaturgického dohledu, názorového oponenta, soudného editora, na čtenáře vyrukuje s nepodloženými generalizacemi typu „pod naprostou většinou beletristických novinek jsou podepsány ženy“, „jsou nejčastěji kronikářkami malých rodinných tragédií“ a „chybí jim však svébytný, originální a hlubší pohled, nenutí k silnému prožitku“. Kde zůstala fakta? A co příklady z praxe? Statistiky, citace? Kde zůstal matematik a ctitel exaktnosti?
Kdyby to plácl nějaký strejda po sedmém pivu v hospodské debatě s vysloužilými rádobyintelektuály, budiž. Ale snad každý zájemce o soudobou tuzemskou literaturu a její reflexi je obeznámen s polemikou kolem dvanáct let starého, ovšem nezapomenutelného komentáře s názvem Pavoučí ženy a tlustá ubohá moucha, v němž kulturní publicista Jiří Peňás podobně paušalizujícím způsobem smetl spisovatelky do jednoho pytle a navždy se tak zapsal do dějin české literární kritiky jako misogyn a mamlas. Jenže Rudolf Červenka nečte, nezajímá se, neví – a rád se podobné chyby dopustí znova.
Co jsou to za lidé?
Abychom neprodlužovali čtenářovo martyrium, nezbývá než konstatovat, že tento vrak knihy je propagandou, která přináší řadu spíše nepodložených stížností, ale rozhodně nenabízí konkrétní řešení. Pokud tedy jako řešení nechápeme autorovy dětinské apely typu „odhoďme ta dobyvačná slova, slouží nenávisti“ nebo „prosím tedy, obraťme se na svého poslance či senátora“. Namísto četby Otevřeného deníku doporučuji audioukázku, která je esencí celého díla. A také demonstrací jeho kvality; v závěru uslyšíme třeba krásně agramatický povzdech „Co jsou to za lidé, kteří se dostali do nejvyšších úřadů této země?“. Ta věta jen podtrhuje hloupost a zbytečnost Otevřeného deníku, který tímto pro sebe považuji za uzavřený.
