Proti Babišovi, proti Fialovi, ale dál už nic aneb Proč Češi neumí demonstrovat
Právo se shromažďovat neboli demonstrovat patří k základním politickým právům a je zakotveno v čl. 19 Listiny. Obecně můžeme říct, že akt demonstrace souvisí se samotnou esencí demokracie, resp. svobody. Umožňuje totiž určité skupině (potažmo jednotlivci) pokojně představit svůj postoj, názor, přístup – to jest ztělesněním pluralismu, který demokracie nutně předpokládá. Zatímco pro nedemokratické režimy znamená demonstrace (v podobě výzvy vůči režimu/režimní politice) základní hrozbu, kterou nepřekvapivě (násilně) potírá. Aktivní skupina (ač může být v absolutním měřítku sebemenší) působí jako největší hrozba pro nedemokratickou vládnoucí vrstvu, jejímž nejvyšším zájmem je celospolečenská apatie.
V zásadě můžeme rozdělit demonstrace dle charakteru na ty, které jsou „pro“ něco, a ty, jež se vyslovují „proti“ něčemu. Největší zájem získávají zpravidla „proti“ vládní demonstrace, jimž se věnuji v tomto textu. V rámci českých reálií si připomeňme tyto: listopadové demonstrace proti komunistické diktatuře, demonstrace proti opoziční smlouvě, odborářská demonstrace proti vládě Petra Nečase, demonstrace Milionu Chvilek proti vládě Andreje Babiše a v neposlední řadě série demonstrací proti vládě Petra Fialy. Když pomineme demonstraci z roku 1938 za aktivní obranu republiky proti mnichovskému diktátu, tak se jedná o největší demonstrace v českých dějinách, jichž se účastnily desítky, resp. statisíce lidí.
Výše jsem představil relativně rozsáhlý výčet politických protivládních demonstrací, z nichž se většina konala v éře po roce 1993. Pouze jediná, a to listopadové demonstrace z roku 1989, měla úspěch – požadavky z ostatních demonstrací nebyly vládou vyslyšeny. A proto se nabízí položit otázku, zda to je důsledkem síly vládnoucích, anebo zda jde o neschopnost demonstrujících. Je totiž pozoruhodné, že se v jeden den shromáždí desítky tisíc lidí a v následujících týdnech tatáž skupina apaticky sleduje odmítavý postoj vlády a nic posléze neudělá. K čemu tedy ta uskutečněná demonstrace byla? Proč lidi ze všech koutů republiky vážili cestu do Prahy? Co je tedy smyslem demonstrace v českém prostředí?
Nemyslím si, že by za neúspěšností demonstrací stála obecně síla vlády – jen připomeňme, že třeba Babišova vláda byla menšinová a Petr Fiala je v čele koalice pěti stran. Celkově pozici vlády oslabuje skutečnost, že je téměř vždy koaliční. Protestní akce zcela logicky tvoří mezi partnery nechtěné napětí – ač už samotným nátlakem shromážděných, anebo v rámci vzájemného vymezování se. Proto se kloním k druhému možnému vysvětlení, a tedy že za neúspěchem stojí neschopnost organizátorů, resp. demonstrantů. Zprvu se věnujme neschopnosti demonstrantů: tu shledávám právě v oné skutečnosti, že po jednom shromáždění již nevyvíjí téměř žádné úsilí – místo mobilizace ostatních, dosud lhostejných občanů, se sami demobilizují. Logicky se pak vyzvané vládě nabízí jednoduchá strategie: přečkat jeden hektický den a dále vládnout v „klidném režimu“. Do zcela jiné pozice, tj. „neklidného režimu“, by protestující vládu dostali, pokud by v oponování pokračovali: svolávali další demonstrace, anebo se pustili do protestních akcí – typicky stávky, hladovky apod. Bez doprovodných kroků je proběhnuvší demonstrace těžce neúspěšná, ne-li zbytečná.
Stejnou, ne-li větší míru odpovědnosti za neúspěch nesou organizátoři. Přece jen vyjednávací pozici výrazně zlepší fakt, že „za sebou máte“ desítky tisíc lidí. Je neuvěřitelné, že se de facto nic nestalo po statisícových demonstracích na Letné namířených proti tehdejšímu premiérovi Andreji Babišovi, jenž ani neměl parlamentní většinu. Vláda dokončila svůj mandát a Marie Benešová, proti níž byla z části demonstrace také namířena, rovněž. Ale co taky čekat, když protest, nátlak skončily s posledním taktem české hymny…
Ovšem nesrovnatelnou organizační neschopnost předvedli organizátoři demonstrací s mottem Česko proti bídě, resp. Česko na prvním místě, které se soustavně konají od září 2022 a míří explicitně proti vládě Petra Fialy. Pravidelné spory řečníků s organizátory či „pseudokrádeže“ demonstrací nelze popsat jinak než jako blamáž. Vyvrcholením tohoto neumětelství budiž nedávná demonstrace „zemědělců“, kterou si snažil přivlastnit nejeden proud mimoparlamentní opozice a jež skončila tristním výsledkem: polovina traktoristů v půlce raději odjela a místo plánované blokády Prahy bylo ranní město průjezdné jak v roce 1984.
Co nám však výše popsaná kritika říká? No to, že Češi jednoduše neumějí demonstrovat! Protivládní demonstrace končí v tentýž den, nic nenavazuje, ničeho se následně nedosahuje, požadavky – ani zčásti – nejsou vyslyšeny a nikomu to vlastně nevadí. Místo aktivního přístupu následuje apatie a lhostejnost – nic se totiž nezmění, ač je počet demonstrantů sebevětší.
Bezesporu můžete namítnout, že v ničem není problém, jelikož vláda, proti níž se demonstruje, disponuje legitimitou odvozenou od konkrétních svobodných a demokratických voleb. V tom samozřejmě máte pravdu. Zpochybňování legitimity demokraticky a svobodně zvolené vlády nepřipadá v úvahu, resp. představa, že na základě shromáždění pár stovek tisíc lidí (nezapomeňme, že sto tisíc lidí se rovná přibližně jednomu procentu voličů) vláda rezignuje, je představa podkopávající základy dnešní české parlamentní demokracie.
Ve své kritice českého (ne)demonstrování však sleduji mnohem závažnější scénář. V současnosti se potýkáme s četnými vnitřními i globálními výzvami, jež mohou současný demokratický režim potenciálně destabilizovat, ne-li destruovat. V obecných rovinách lze sledovat nárůst krajní pravice i levice; nezřídka političtí aktéři akcentují vizi „nelibelární demokracie“, která se absolutně rozchází se současným demokratickým nastavením; za humny již dva roky zuří válka vedená imperialistickým agresorem; ekonomické krize razantně snižují řadě sociálních skupin životní úroveň. Souhrnně doba opravdu nahrává propagátorům jednoduchých, razantních, absolutních a konečných řešení – jejich zájmem opravdu není rozvoj a zachování liberální demokracie. Mluvit o potenciální dedemokratizaci – jak v Česku, tak i globálně – není emotivním strašením, nýbrž reálnou, důvodnou hrozbou, již si musíme připustit. V souvislosti s výše řečeným připomeňme čl. 23 Listiny, kde ústavodárce zakotvuje právo občana „postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod (…) jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“. Sem mířím, pokud razantně kritizuji český přístup k protestům, demonstracím a celkové vůli pokojně (!) prosazovat své požadavky.
Jak si můžeme být jisti, že v případě bezprostředního ohrožení demokracie a svobody neustoupíme? Je v silách české společnosti se opravdu vzepřít a nepropadnout apatii po první neúspěšné demonstraci, po prvním nezdařeném protestu? Jsme vůbec ochotni se postavit na odpor a „rvát“ se za hodnoty, ke kterým se tak často hlásíme? Anebo ustoupíme, jak v roce 1938 a zejména jak v roce 1948?!
Proto pokojně protestujme, pokud k tomu shledáváme důvod, prosazujme své požadavky, podporujme pluralitu názorů a přístupů. Nesnižujme protestující, místo toho je respektujme, i když s nimi nesouhlasíme. Je v našem zájmu budovat aktivní, občanskou společnost, která se staví za své zájmy – v pluralismu je právě síla a jádro demokracie. Taková občanská společnost je schopna demokracii a svobodu bránit a posléze i ubránit.
