Izraelský premiér Benjamin Netanjahu

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu Zdroj: ČTK / AP / Abir Sultan

Íránští demonstranti skandují hesla během protiizraelského shromáždění před britskou ambasádou v Teheránu (14. 4. 2024)
Íránští demonstranti skandují hesla během protiizraelského shromáždění před britskou ambasádou v Teheránu (14. 4. 2024)
Joe Biden se vrátil do Washingtonu kvůli útoku Íránu na Izrael (14.4.2024)
Premiér Netanyahu svolal válečný štáb kvůli útoku z Íránu (13.4.2024)
Protiizraelské protesty v Íránu.
7
Fotogalerie

Eskalace napětí mezi Izraelem a Íránem může přinést Netanjahuovi čas a Izraeli zpět mezinárodní podporu

Michaela Nováčková

 Přímá konfrontace nebyla pro Írán nikdy preferovanou strategií, i přesto si dokázal udržet obraz nejsilnějšího zákulisního hráče Blízkého východu, který si přes svou rozsáhlou síť sponzorovaných teroristických či povstaleckých skupin udržuje významný vliv v regionu. Až do včerejšího večera, kdy na Izrael vypálil přes 300 střel a dronů. Izraelský premiér Netanjahu prohlásil, že odveta přijde brzy, i přes volání po zdrženlivosti z Bílého domu. Ve hře je rozsáhlý konflikt i Netanjahuovo křeslo.

Když byla na začátku dubna zasažena budova íránské diplomacie vypadal život v syrském hlavním městě Damašku stále stejně chaoticky. Izraelské letecké útoky se totiž zintenzivněly od října loňského roku a jen pár dní před útokem na íránský konzulát zemřelo na severozápadě Sýrie více než 50 lidí, mezi kterými se nacházeli údajně i členové Hizballáhu. Sedm obětí z íránského konzulátu a šest mrtvých syrských občanů by se nemuselo v kontextu posledních událostí jevit nijak dramaticky, kdyby mezi oběťmi nebyl i Mohammed Réza Zahádí, bývalý velitel elitních íránských jednotek Kuds. Vedl vojenské operace v Sýrii a Libanonu a pomáhal tak rozšiřovat íránský vliv. Izraelský útok kromě Íránem podporovaných zemí odsoudilo i Rusko nebo Jordánsko, pro izraelského premiéra Netanjahua to byl však bezpochyby úspěch, který nutně potřeboval již delší dobu.

Stažení vojsk z Gazy i největší protivládní protesty od 7. října

Izrael totiž v posledních týdnech upadal v nemilost nejen v očích celosvětové veřejnosti, ale ztrácel i svého nejklíčovějšího spojence. Joe Biden několikrát veřejně upozornil izraelskou vládu, že plánovaná invaze do Rafahu by jen prohloubila humanitární krizi a byla velkou chybou překračující červenou linii. Izraelský premiér popřel, že by jednal pod nátlakem jakékoliv zahraniční výzvy, o několik dní později se ovšem začaly ve velkém měřítku stahovat izraelské jednotky z Gaza City i Chán Júnisu. Oficiálně kvůli přípravám na invazi do Rafahu, ale ta je zatím v nedohlednu. Netanjahu přislíbil, že se nejdříve postará o přesun všech přesídlených Gazanů, kteří na jih pásma uprchli v posledních šesti měsících. Jde o minimálně 1,5 milionu lidí, pro které musí nejdříve izraelská vláda postavit provizorní přístřeší, a podle dostupných informací se zatím s ničím nezačalo. Je tedy zřejmé, že stažení jednotek ze severu Pásma Gazy bylo reakcí na pohrůžku z Bílého domu.

Radost z úspěšné eliminace dvou vysokých představitelů íránských revolučních gard, ale netrvala na izraelské straně dlouho. O den později 2. dubna veřejné mínění  židovského státu znova pošpinil útok na humanitární konvoj, při kterém zemřelo  sedm lidí pracujících pro organizaci World Central Kitchen. I přesto, že se vedení izraelské armády za chybu omluvilo, vyhodilo dva důstojníky zodpovědné za útok a navýšilo humanitární pomoc do Gazy, poškozený mediální obraz už to zlepšit nedokázalo. Kromě mezinárodní scény musí izraelský válečný kabinet čelit i domácí frontě, o které se už ani zdaleka nedá říct, že by byla tak semknutá jako po útoku ze 7. října. Po celém Izraeli se už několik týdnů konají ve větších městech pravidelné demonstrace, ta největší na konci března shromáždila několik desítek tisíc protestujících. Podle organizátorů dokonce až přes 100 tisíc. Požadavky jsou jasné: chtějí předčasné volby a propuštění zbylých rukojmích.

Netanjahuovi se nedaří plnit válečné sliby

Rukojmí jsou stále tou nejcitlivější otázkou a zároveň odpovědí na to, jak je vlastně izraelská operace v Gaze úspěšná. Nejvíce osvobozených rukojmích přinesla dohoda za výměnu palestinských vězňů, domů se tehdy vrátilo 105 izraelských rukojmí za 240 palestinských vězňů. Netanjahu setrvávání izraelských jednotek v Gaze podmiňoval pátráním po zbylých rukojmích, kterých by v Gaze stále mělo být 133. Do dnešního dne se však podařilo osvobodit pouze tři a další tři omylem zastřelit. Netanjahův legitimní argument pro pokračování války s Hamásem tak každým dnem oslabuje, a stále více lidí se připojuje k rodinám unesených a volá po dohodě. Dokonce ani porážka Hamásu, kterou si válečný kabinet předsevzal jako hlavní cíl, bez kterého Gazu neopustí, se začíná stále více veřejně označovat za nedosažitelný. Izrael nedokázal ani po sedmi měsících přijít s alternativním návrhem, jak spravovat Gazu a Hamásu se pořád daří úspěšně přeskupovat své jednotky, i když v menších počtech.

Útok na Izrael 7. října spustil lavinu historických paralel s jomkipurskou válkou. Shoduje se datum i připravenost židovského státu, který byl v obou případech zaskočen a nepřipraven. Průběh a délka obou konfliktů už ale píší svou vlastní historii. Zatímco jomkipurská válka netrvala ani tři týdny a Izrael z ní vyšel vítězně, ta současná má zatím jinou trajektorii. To už dokazuje i fakt, že 11. dubna 1974 Golda Meir pod nátlakem rezignovala na post premiérky. K rezignaci má současný premiér Benjamin Netanjahu daleko a včerejší eskalace mu nejspíše přinesla další měsíce času. Bílý dům varuje Izrael před odvetou za včerejší útok, ale pro Netanjahua je to další šance. Nejen, jak získat čas a odvrátit pozornost od situace v Gaze, ale umlčet i domácí publikum, pro které je přímá konfrontace s Íránem novou výzvou, před kterou je zapotřebí semknout se možná ještě více než po 7. říjnu.