Petr Havlík: Muslimský svět nebyl nikdy v historii jednotný a není ani dnes
Není Arab jako Arab a není muslim jako muslim. Nedávný masivní vzdušný útok Íránu na Izrael nás nutí klást si různé otázky. Proč? Proč právě teď? A proč tímto způsobem? Írán je dominantním představitelem šíitské větve islámu. Velmi dlouho svádí bitvu o pozici muslimského lídra, a to nejen na Blízkém východě. Soupeřem mu je zejména Saúdská Arábie. Ta je hlavním nositelem sunnitské odnože islámu. Islám vyznává na celém světě cca 1,5 mld. lidí. Ti se hlásí k odkazu zakladatele islámu proroka Mohameda, který je autorem Koránu a působil v Mekce. Po jeho smrti v roce 632 n. l. se rozhořel nelítostný souboj o dědictví jeho odkazu. A ten trvá v té či oné podobě dodnes, přičemž nejde jen o symboliku.
Šíitů je asi 10 až 15 procent, zbytek muslimů se hlásí k sunnitské větvi islámu. Šíité jsou početně zastoupeni nejen v Íránu, ale i v Libanonu, Jemenu, Sýrii, Ázerbájdžánu, Bahrajnu, Iráku, Ománu, Pákistánu a Afghánistánu. Ve všech ostatních muslimských zemích mají výraznou většinu sunnité. Alí, podle kterého jsou pojmenováni šíité (strana Alího), byl manželem dcery proroka Mohameda Fatimy a byl zároveň jeho bratrancem. Byl tedy přímým pokrevním příbuzným, kdežto představitel sunnitů Abú Bakr byl otcem nejmladší manželky proroka Mohameda. Nebyl tedy přímým příbuzným, ale byl dlouhá léta nejbližším mužem z okolí zakladatele islámu. Sunnité odvozují svůj název od slova sunna, což je zvyk nebo cesta.
Abú Bakr byl prvním voleným chalífou po smrti proroka Mohameda, tedy hlavou islámu a jednotné arabské říše. Jeho konkurent Alí byl až čtvrtým chalífou. Sunnité a šíité spolu bojují od nepaměti a platí to i dnes, například v Iráku či v Jemenu. V určitých fázích se dokázali pragmaticky dohodnout, ale záhy následoval další konflikt, početně slabší šíité si postupně pěstovali kult mučednictví, s kterým nakládají i nyní. Írán je nástupcem Persie a Íránci v sobě mají hrdost Peršanů. Dávají to ostatním vyznavačům islámu znát.
Oblast Blízkého a Středního východu má za sebou bohatou historii. Tudy šly dějiny lidstva. Mezopotámie byla kolébkou civilizace, území kolem řek Eufrat a Tigris (dnešní Irák, Turecko a Sýrie). Jde o období 4. až 2. tisíciletí př. n. l. Významnou stopu zanechal starověký Egypt. Byla zde Římská říše a její nástupce Byzantská říše, již zmiňovaná Persie a Osmanská říše. V 19. století a v první polovině 20. století byly některé země této oblasti koloniemi či protektoráty Francie a Velké Británie.
Tato oblast je výbušná, jde o třaskavý mix mnoha zájmů a vlivů. A to nejen kvůli bohatým nalezištím zejména ropy a plynu. Na nevelké ploše zde vidíme až drastické sociální rozdíly. Nejmajetnější lidé z bohatých sunnitských monarchií žijí v nepředstavitelném přepychu a nedaleko od nich mnozí jiní živoří, jsou sužováni nejen suchem, chudobou, ale i beznadějí. Při životě je drží víra v Alláha. Mladí lidé s touto pochmurnou perspektivou se stávají snadným soustem pro verbování do teroristických struktur. Přispívá k tomu nejen zoufalá sociální situace, ale mnohdy i nedostatečné vzdělání. Muslimové jsou vázáni na posmrtný život, jsou velmi fixováni na svoji velkou rodinu. Radikální islamisté potřebují pro svoji existenci nepřítele, a když žádný není, tak se uměle vyrobí. Export tohoto radikálního způsobu vnímání světa do Evropy je alarmující.
Dalším vlivným hráčem v regionu je Turecko. Většina Turků je islámského vyznání, jeho sunnitského výkladu. Turci jsou potomky turkických národů. Podobně jako Peršané v Íránu, tak i Turci v sobě živí kořeny vlivných předků (z Osmanské říše). Turecko je sice členem NATO, ale dokáže mít blízké vztahy i s Ruskem a vstupuje do dění v regionu významným způsobem nejen v oblasti Kurdistánu, ale i na severu Sýrie. Vede trvalé spory s Řeckem. Turecko, Írán, Saúdská Arábie, Egypt a mnozí další nám ukazují různorodé podoby islámu. Přičemž platí, že jedinou demokracií v regionu je Izrael, který celou svou existenci žije v arabském obklíčení.
Palestinská otázka není jednotícím tématem pro ostatní arabské, respektive islámské země. Jednotícím prvkem není ani politika Íránu vůči Izraeli. Určitě to platí pro země, které s Izraelem normalizovaly vztahy – Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Maroko, dříve Egypt a Jordánsko a v blízké budoucnosti by to měla být i Saúdská Arábie. To je trnem v oku Íránu, islámské dogmatické teokracii. Masivní útok Íránu na Izrael je útokem i na obchodní a diplomatické partnery Izraele z arabského světa, je to útok i na nás a na naše kořeny. Jen díky mohutné protiletecké obraně Izraele (Iron Dome) to nedopadlo výzvou k celosvětovému konfliktu. Není žádným tajemstvím, že Írán trvale podporuje libanonský Hizballáh a palestinský Hamás (jehož velitelům poskytuje azyl obojaký Katar). Írán se dlouhodobě vymezuje vůči Izraeli a zasévá sémě antisemitismu nejen v regionu, ale i v různých částech světa. Írán má blízké vztahy s Ruskem i Čínou, tedy se zeměmi, které jsou mimo jiné členy Rady bezpečnosti OSN.
Íránská konvenční armáda je propojena s Islámskou revoluční gardou (Armáda strážců islámské revoluce) a čítá 350 tisíc vojáků z povolání a 220 tisíc vojáků základní služby. Nejmodernější armádu v islámském světě má Saúdská Arábie, má přibližně 200 tisíc vojáků. A vůbec největší armádu v regionu má Turecko, která čítá 640 tisíc vojáků. Případná další eskalace napětí v regionu může mít nedozírné následky. Radikální islamistické bojůvky volí taktiku teroru a skrytých operací v týlu nepřítele. Útočí na měkké cíle civilistů ve snaze šokovat, odstrašit a případně vyvolat reakci, kterou pak propagandisticky využijí. Absolutní většina muslimů si nepřeje žádnou podobu války a ani smrt nevinných. Naučme se rozlišovat a nedělat unáhlené soudy. Na druhou stranu platí, že zlu se nesmí ustupovat a s vrahy se nevyjednává.
Naše civilizace potřebuje k přežití více vzájemného respektu a důvěry a také akceschopné struktury světového společenství. Konec konců platí, že náboženské motivy jsou jen zástupným důvodem, jen zástěrkou jiných motivů. Vyznavači judaismu, křesťanství i islámu mají společné abrahámovské kořeny, mají svůj otisk v posvátném městě Jeruzalémě. Jde o duchovní tradici Abraháma, jde o monoteismus, tedy víru v jednoho Boha. Bůh je zároveň vnímán jako tvůrce i soudce světa a člověka. Osobní vztah k Bohu projevujeme modlitbou a konáním dobrých skutků. Platí to u všech tří náboženství. Prorok Mohamed na judaismus a křesťanství navázal. Bible je v islámu považována za svatou knihu a Ježíš za jednoho z proroků. O vzájemném vyvražďování v našich kořenech nic nenajdete. Zlo nepáchá ta či ona víra, zlo páchají konkrétní lidé. Dějiny lidstva nám potvrzují, že největším nepřítelem člověka je člověk sám. Začněme cestu k nápravě tím, že nebudeme lhostejní a naučíme se rozlišovat dobro od zla. To by úplně stačilo. Proti alianci zla se musí postavit formace dobra.
