Jak ukrást celý stát aneb Neliberální demokracie je jenom jiný název pro autokracii
„My vytváříme z Maďarska neliberální demokracii,“ pronesl Orbán v roce 2014, poté co podruhé vyhrál parlamentní volby a opět disponoval ústavní většinou v parlamentu. Ač Orbán při své řeči narážel spíše na kritiku liberalismu jako politické ideologie, tak pořád svou tezi vystavěl na kritice současného standardního západního politického režimu, tj. liberální demokracii.
Jak z vývoje víme, svých slov dostál a opravdu tehdejší (liberální) demokracii zásadně narušil. Viditelně to dokazuje index institutu Freedom House, již klasický americký institut měřící kvalitu demokracie a svobody po celém světě, který Maďarsko dokonce zařadil do kategorie států „částečně svobodných“.
S konceptem liberální demokracie jako politického režimu přišel politolog Robert A. Dahl. Pro tento koncept vytyčil sedm základních definičních kritérií, bez nichž nelze režim označit za (liberální) demokracii: jde o 1) svobodné a spravedlivé volby, 2) všeobecné volební právo, 3) svobodu projevu, 4) právo se ucházet o úřad, 6) svobodu sdružování, 6) přístup k alternativním informacím, 7) volenost státních úředníků. Dahl rozvedl minimalistický koncept Josepha A. Schumpetera, který za základ demokracie považoval toliko existenci svobodných a férových voleb. Výše zmíněných sedm kritérií, které zřídka někdo doplní, působí jako nosná konstrukce liberální demokracie, resp. demokracie – mezi termínem „liberální demokracie“ a „demokracie“ je rovnítko. Dahlova kritéria jsou natolik obecná a základní instituty, požadavky, že si bez nich fungování standardní demokracie jednoduše nelze představit. Anebo snad jde o demokratický režim, když se volby konají na základě tendenčně vytvořených volebních pravidel nebo když opozičním politikům je přístup do (státních) médií výrazně omezen?
Co vlastně fakticky znamená odmítnutí liberální demokracie? No jednoduše jde o rétoriku, resp. program tendující k vytvoření nedemokratického režimu. Vždyť zpochybnění liberální demokracie je zpochybněním oněch sedmi základních kritérií, bez kterých prostě demokracie není.
Anebo snad jde o svobodnou a demokratickou zemi, v níž se omezuje svoboda projevu? Proces voleb, který není svobodný ani spravedlivý – kdy držitele moci je téměř nemožné porazit –, to je ta demokracie? Volení státních úředníků je špatně, a tudíž ponechme státní správu na nepotismu a klientelismu? Právo se ucházet o úřad a tím naplňovat základní logiku demokracie, kdy vládne lid prostřednictvím svých zástupců, je právem nehodným správného demokrata? A onen přístup k alternativním informacím, které mohou být naprosto odlišné od mainstreamu, je věcí nehodnou svobodného občana?
No přece ne. Sedmkrát ne!
Tak co se tedy skrývá pod záminkou destrukce liberální demokracie a tvorbou neliberální demokracie, anebo té správné demokracie bez přívlastků? Pod závinem války proti „zkaženému liberalismu“ jde o velice rafinovaný plán, jak občanům upřít svobodu projevu a informací, právo participovat na chodu státu a také znemožnit jiné politické skupině převzít výkonnou moc.
Koncept neliberální demokracie je dalším z nesčetných pokusů určité skupiny či jednotlivce, jak převzít moc – jak ukrást daný stát. Orbánovi se to třeba povedlo a Fico ho poctivě následuje. Dalším stupněm po neliberální demokracii je demokracie suverénní. Ano, termín, kterým ruské elity včetně Vladimira Putina definují ruský režim.
