Prvně v životě noční pohotovost. Odjíždím neošetřená, v bolestech a „lékařka“ mi jen hrozila sociálkou
Když po víc než půlhodině nočního čekání na klidném oddělení přijede odněkud zezdola výtah s lékařkou, její první slova jsou: „Co to tady děláte?“ Já: „Čekám na vyšetření v urgentních bolestech. Co jste dělala vy, kde jste byla?“ Její forma první pomoci? Zasyčela na mě: „Kolik že je těm dětem? Mám zavolat sociálku?“ Poprvé za život jsem potřebovala pomoc na děčínské neurologii, bylo to krásné, děkuji. Čtete-li rádi o cizím utrpení a bezmoci, pak jsem tenhle autoterapeutický článek-povzdech psala i pro vás.
Probdělá noc. Od 3.09 jen úpím a brečím, křičení mě bolí. Nemůžu být v žádné poloze, stát, sedět, natožpak ležet. Zatím jsem o tomhle stavu jen četla. Před nějakými dvaceti hodinami, v pondělí ráno, jsem byla u obvoďačky se zády, s enormně bolavými bedry, teď už mi bolest vystřeluje i do pravé nohy. Nikdy jsem vlastně tu lékařku neviděla; je nová a já do ordinací praktiků chodím jen na předporodní vyšetření a v posledních letech mi do toho vycházely preventivní prohlídky Vyfasovala jsem Biofenac, Mydocalm, Helicid, Foxis, Fortecortin. Třeba tak třikrát víc léků, než jsem polkla za dosavadní život. Jestli chci neschopenku? Uff, na co to vlastně je a jak to funguje? V životě jsem ji nepotřebovala, za víc než patnáct let v redakci Reflexu jsem nebyla na nemocenské ani den a předtím jsem studovala, tak asi ne… Kontrola za týden, setrvávejte v klidové poloze, pak objednáme na neurologické vyšetření a na CT, řekla mi povzbudivě. Rychlé, profesionální, vstřícné jednání. Děkuju a na shledanou.
Hroutíte se v předklonu? Ráno k obvoďákovi
Noc všechno změnila. Nesejdu ani schody. Lupla jsem si dva foxisy a nurofen, vím, že se to nesmí, ale zkušenější muž mi to doporučil a já to prostě nedokázala vydržet. Mám za sebou čtyři porody bez analgetik, ale takhle to nikdy ani na chvíli nebolelo. Muž, který na mně před dvěma a půl lety poznal, že rodím – já ty kontrakce ani napočtvrté necítila, práh bolesti mám možná jinde než vy –, řekl, že musíme do nemocnice. Nechápu. Sem chodím jen darovat krev, s batoletem, když si prokousne jazyk, spadne na hlavičku nebo si v ZOO narve do nosu kámen, nebo rodit. Bez tlumící medikace a dvakrát ambulantně, po dvou hodinách domů, to jsem ještě bydlela přes ulici; přece nebudu zatěžovat a ohrožovat personál v prvním měsíci covidové pandemie… Jinak lékaře svou existencí neobtěžovat…
No nic, jedeme. V autě vyju a nedokážu se ani připoutat, jak to bolí. Neřídím, řídí muž. Za deset minut, dle parkovacího lístku ve 4.34, příjezd do momentálně značně rozestavěného areálu děčínské nemocnice a po doporučení vrátnice k pavilonu I, na neurologii do sedmého patra. Naprosté ticho, liduprázdná čekárna. Klepání, nic. Zvonek, snad nikoho nevzbudím. Po chvíli vyjde vysoká sestra s blond ježkem na hlavě. „Nepočkalo by to na obvoďáka?“ ptá se lhostejně ubrečený ženský hroutící se před ní v předklonu na jedné noze. Nepočkalo, vysvětluju jí a popisuju svoji bolest i fakt, že mě v životě nic tak nebolelo a že už jsem opravdu tak zoufalá, že jsme doma, na opačném konci města, nechali spát dvě maličké dcerušky a vyrazili sem. Ona mi oproti tomu žádné nápomocné informace nepodá, jen si vezme můj průkaz pojištěnce. O pár minut později zevnitř slyším, že mě zřejmě zadává do systému. Možná si v něm přečte záznam z mé ranní návštěvy želenické lékařky a dá si souvislosti dohromady…
Nedala. Po další čtvrthodině vstávám ze židle, na jejímž okraji jsem s bolestí rozkousanými rty dosud seděla, v předklonu se odbelhám ke zvonku a znovu zvoním – ptám se, jestli jsme tu vůbec správně, jestli se na vrátnici nespletli, že máme jet právě sem. Sestra mi totiž předtím řekla, že tohle není pohotovost. „A kde je tedy pohotovost? Kam jsme měli jít?“ – „No vlastně sem. Ale pětadvacet minut, to není žádná čekací doba.“ – „To má doktor plánovanou operaci na čtvrtou ranní, nebo co?“ – „Ne, ale je tu oddělení pro ležící pacienty a JIP, tam mají přednost.“ – „Ale vždyť tam teď všichni spí, všude je úplný klid…“
Kolik je těm dětem? Mám zavolat sociálku?
Po více než půlhodině od vstupu do čekárny zvoním zas. To už do otevřených dveří (stále sevřena bolestí v předklonu, ale už mi nejspíš zabraly ty tři prášky proti bolesti a vím, že do rána přežiju) té paní s ježkem říkám, že jedeme domů. A že napíšu stížnost na primariát, protože trpět na liduprázdné pohotovosti 35 minut, aniž bych se dovolala lékaře, mi přijde trochu moc. V tu chvíli přijíždí výtahem odkudsi zdola „lékařka“, ve svém stavu zoufalství a beznaděje ji podezírám, že si prostě ve službě dala šlofíka. Ale v dobré náladě není, jak okamžitě zjistím. Řekla jsem předtím sestře, že potřebuju vyšetřit, nechali jsme doma spící holčičky, 4 a 2,5 roku. První slova MUDry, pokud se dobře pamatuju (diktafon jsem s sebou neměla, i mobil v tom stresu z bolesti nechala doma, ale kamera v čekárně doufám jela, možná ten záznam budu potřebovat), nebyl pozdrav, ale hadí sykot: „Co to tady děláte?“ Já: „Čekám na vyšetření v urgentních bolestech. Co jste dělala vy, kde jste byla?“ Její forma první pomoci? Zasyčela na mě: „Kolik že je těm dětem? Mám zavolat sociálku?“
Můj muž dělá právo, teď poprvé promluvil. Dotázal se jí, co si to vůbec dovoluje, a požádal ji, aby se legitimovala. S líným, arogantním, tupým výrazem ukazuje ošoupanou kartu v zamatlaném plastu, už lze přečíst jen MUDr. Sofia… Na webu pracoviště se o ní nic nepíše. Odcházíme, respektive já se belhám pryč a muž volá výtah. S těmito bytostmi nemá cenu setrvávat na jednom místě. Později si uvědomuju, že obě dámy s autoritou jištěnou nemocničním mundúrem berou citelně víc peněz než já. Doufám, že někdy přece jen pracují nebo se alespoň snaží o komunikaci s lidmi v bolestech.
Modlit se, aby mě někdo vyšetřil
V 5.23.55 platba parkovného a odjezd, po osmi minutách příjezd domů, ke spícím holčičkám. Očekávám za tuto „pohotovost“ platbu 90 Kč, kterou nezaplatím ani přes svou vlastní mrtvolu. Polykám v slzách předčasně těch pět ranních prášků, které mám předepsané, ale stále nemůžu ležet a sedím jen tak tak. Píšu tedy tento komentář a stížnost na ředitelství nemocnice, trochu oblblá nevyspáním a prášky proti bolesti, kterým jsem se celý život vyhýbala jak čert kříži – až do té nesnesitelné bolesti v kříži. Beztak nic jiného nemůžu dělat, jen vypravit děti do školky, až se probudí, a pak se modlit, aby mě někdo vyšetřil, třeba v ústecké nemocnici, vždyť je to jen čtyřicet minut od nás. Neurologie, CT, nic víc nepotřebuju – možná jen kapku empatie, profesionality a nějaké ty informace dneska nad ránem v té nemocnici…
Po tomhle střetu s českým zdravotnickým systémem, který jsem celá léta hájila (asi proto, že jsem dosud byla až trestuhodně zdravá a moje rodina zaplaťbůh též) a na místní porodnici pěla chválu, jsem nalomená. Přece na základě chování těch dvou entit, kterým třeba doma někdo umřel nebo mají strašně smutné životy a nemůžou za sebe, neodsoudím něco, co mi donedávna přišlo funkční… Naši zubařku, pediatričku i svého gynekologa bych pozlatila, bezvýhradně skvělý byl i personál nemocničních oddělení gynekologie a šestinedělí… Já nevím. Pište mi prosím do diskuse, zda se vám něco podobného stalo také, jestli k tomu přistupuju správně a zdravě (ehhh) a co bych teď měla dělat. Už jsem se ze všech možných stran dozvěděla, že jsem si prý měla volat záchranku. Klasická ukázka nefunkčního systému; proč bych měla kohokoli zatěžovat, když to zvládnu sama? Je to někde psáno, doporučeno? A proč? Že když už jste jednou v systému, donutí to personál, aby se vámi zabýval?
A jen tak mimochodem…
Pokusila jsem se pro potřeby tohoto článku vygenerovat v Chatu GPT svou první AI ilustraci. Ne, neblahopřejte mi – je mi 43 let a nezvládla jsem to. Robot mi sdělil: „Vytváření nebo generování obrázků zobrazujících osoby v tísni, zejména v citlivých kontextech, jako je zdravotnické prostředí, může být potenciálně škodlivé nebo znepokojující a není v souladu s pokyny, které mají zajistit, aby byl obsah uctivý a vhodný. Každá žádost je posuzována, aby bylo zajištěno, že dodržuje etické normy a podporuje pozitivní a respektující využívání technologie umělé inteligence.“
Žádné z mých přání dnes nebude vyslyšeno. Ale dokázala jsem se sama zvednout od stolu a zdá se, že se zvládnu odbelhat na toaletu! Bude to dobré! Než přijde noc...
